Inspirace u zrodu

Hanka:

S ekologií u nás jsme začínali jako první a tak jsme se dívali za nápady i za hranice naší země. Co a kdo Tě, Aleši, nejvíc oslovil na našich zahraničních cestách za inspirací?

Aleš:

Nejúžasnějším zjevením se pro mě stali holandští manželé Marguerite a Henk Sweersovi, s kterými jsme se i přes (naši) jazykovou bariéru dokázali skamarádit natolik, že přátelství stále přetrvává, byť už jen v korespondenční podobě. Nejen exkurze do Nizozemí, ale především Margueritino odhodlání naučit se česky a pomáhat Čechům s ekologickou výchovou, to všechno bylo okouzlující a posilující. Je pravda, že Sweersovi pomohli především Chaloupkám, ale i pro nás byli velkou podporou. Nizozemská inspirace přímo v jejich centrech ekologické výchovy byla báječná. Získali jsme spoustu metodických pomůcek, chodili jsme se dívat na programy lesní i přímořské. Zajímavé bylo i to, že centra byla velmi skromně vybavená, netopilo se v nich ani v zimě a jedlo se jen maličko. Z britských návštěvníků (a posléze i hostitelů) mně byl nejbližší David Teyler, nezapomenutelný kamarád, nesmírně dobrý člověk, praktik britského pojetí EV, který s námi dokonce strávil několik dnů na puťáku v Bílých Karpatech s tehdy maličkými Krtky – lipkovým kroužkem. Pořád je mi velice líto, že David už odešel z tohoto světa. Měl jsem ho moc rád.

Aleš:

Neměli bychom zapomínat na velikou pomoc, které se nám před otevřením Lipky dostalo od členek a členů Tebou vedeného Ekoklubu. Jak Ekoklub vznikl a jak fungoval?

Hanka:

Ekoklub se vedl sám. Stačilo mu zázemí Lipky. Krásní vysokoškoláci, kteří chtěli trávit čas spolu a společně pracovat v chráněných územích, budovat Lipku a taky pořádat neuvěřitelně ztřeštěné akce. S Ekoklubem budu mít navždy spojeny brigády na Kamenném vrchu (včetně šunkových řízků a borůvkových knedlíků, které pokaždé vyžadovali k obědu). A taky rekonstrukci starých stolů, polic a skříní, které se dodnes používají v kancelářích na Lipové. Dnes někteří z nich pracují na místech, kde se jim vědomosti a dovednosti získané v Ekoklubu rozhodně hodí. Např. v Lesích české republiky, v Agentuře ochrany přírody a krajiny a pod.

Hanka:

Velkou část své lipkové práce jsi, Aleši, odvedl na univerzitách, kde jsi učil spoustu předmětů, vedl diplomky a byl přítomen u obhajob diplomových a jiných prací. Máš nějaké zpětné vazby do absolventů své výuky? Co je oslovilo? Co dnes dělají?

Aleš:

Čas od času se někteří z mých bývalých studentů a diplomantů ozývají, jiní se stali i našimi blízkými přáteli, jako třeba manželé Dáša a Peťa Hrádkovi nebo Radunka Špačková Šuráňová. Přiznávám, že mě zahřeje, když se po mnoha letech dozvídám od mých studentek, a studentů, že stále učí a naše společné hodiny a víkendová soustředění na pracovištích Lipky považují za to nejlepší, co jim vysokoškolské studium dalo. Nejvíc je asi oslovil partnerský, otevřený přístup a důraz na ekopedagogickou praxi, na možnost svobodné diskuse.

(Pozn. Hanky: Tato odpověď je typickým příkladem Alešovy skromnosti. Ve skutečnosti na něho vzpomínají spousty studentek a určitě i nějací studenti. Píší mu, posílají fotky dětí, zvou ho na návštěvy. :-))

Hanka:

Pavlína Líska Žilková, Alena Myška Uhříčková, Dany Kellnerová a Křivánková, Lenka Appelová, Toňa Jovanovski, a taky Blanka Ponížilová, která u nás pracovala jako pedagog a později si založila firmu na tvorbu pomůcek naučných stezek, návrhů vybavení středisek ekologické výchovy a metodických publikací. Takže je pořád trochu naše.

Hanka:

Vzpomeneš si na něco, co jsme na Lipce dělali v prvních letech a teď to (bohužel) neděláme?

Aleš:

V prvním desetiletí (a možná i déle) fungoval ekopedagogický klub TILIA sdružující učitele s výrazným zájmem o praktickou ekologickou výchovu a vzdělávání. Akce klubu (přednášky, terénní exkurze nejen po Brně a okolí, společné prázdninové cyklopobyty obvykle vedené panem učitelem Standou Urbanem) si zaslouží vzpomínku. Nemrzí mě však, že TILIA zanikla, poněvadž byla dobrým prvním krokem k širokému spektru vysoce kvalifikovaných služeb pro učitele. Vždyť jen specializačními studii pořádanými Lipkou prošlo dosud více než 500 učitelek a učitelů od MŠ po SŠ a skvělou mnohaletou tradicí jsou ekopedagogické konference KONEV a KONVIČKA či terénní exkurze.

Aleš:

Jaký je v Tvých vzpomínkách nejhezčí zážitek s Lipkou?

Hanka:

Oslava mých padesátých narozenin, konkrétně divadelní představení autorky Kateřiny Havránkové Jeden den ředitelky Lipky. Nikdy bych nevěřila, jak je moje práce veselá v očích lipkových kolegů.

Jinak co se týká zážitků, mám spoustu těch, které by snesly spíše označení silné než hezké. Rozhodně k nim patří celý sled příběhů související se získáním budovy na Kamenné, proces stavebního řízení a žádání o dotaci na stavbu. Nekonečná práce, obrovské úsilí. Jednou jsem musela dvakrát během jednoho dne do Prahy – to když paní úřednice na SFŽP odmítla přijmout žádost o dotaci s tím, že naši žádost nesmí podat Lipka, ale zřizovatel. A musí ji podepsat hejtman. Jela jsem do Brna, stoupla si přede dveře hejtmana, a když vyšel ven, dala mu do ruky propisku. Proti všem předpisům podepsal a já jela zpět do Prahy. Mimochodem, nakonec se ukázalo, že žádost má podat Lipka, a vypadalo to, že tam pojedu potřetí.

Milý Peťo, děkujeme za milá slova, rádi vzpomínáme na dobu, kdy jsi byl s námi. Etapa, kdy Rychtu ovládal Tvůj a Kikův  humor byla krásná a neopakovatelná. Jsem přesvědčena,  že si v Moravském Záhoří zcela určitě založíš malou Lipku podle svých představ a nás k tomu vůbec nebudeš potřebovat. Bude zcela originální a žádaná. Ale budeš-li potřebovat s čímkoli pomoci, neváhej přispěchat za námi. Měj se pěkně podzimně. Hana