V Československu 70. let 20. století sice fungovala státní i dobrovolná ochrana přírody, byla však značně sešněrovaná přetrvávající normalizací. Přesto se v médiích pomalu zabydlovaly pojmy jako „tvorba a ochrana životního prostředí“ a „péče o životní prostředí“, i když kritický stav lesů, vody, půdy i ovzduší se nezlepšoval a většinová společnost žila víceméně v nevědomosti o škodlivých dopadech průmyslových exhalací. Mnozí obyvatelé, zejména severních Čech, však zakoušeli důsledky brutálního znečištění ovzduší na vlastní kůži, zejména v oblastech povrchových hnědouhelných dolů a podniků chemického průmyslu, jejichž exhaláty poškozovaly i vzdálená území, především Krkonoš a Krušných hor.
Environmentalistika jako nauka o životním prostředí člověka byla disciplínou doposud neznámou. Pozoruhodný posun v této osvětě ovšem nastal ve druhé půli 70. let, kdy začaly vycházet hodnotné populárně vědecké publikace, které přinášely informace do té doby u nás, s výjimkou úzkých odborných kruhů, nedosažitelné. Tyto knihy znamenaly pro laické zájemce silný formativní impulz
a otevření možností k odborně podloženému vzdělávání i k aktivizaci snah o zlepšení tehdejší naprosto nedostatečné péče o životní prostředí spočívající například ve vydávání letáčků s prostomyslným zvoláním „I ty můžeš chránit životní prostředí!“
Kromě odborných informací o žalostném stavu životního prostředí v ČSSR, šířených například po liniích Charty 77 a Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV, se důležitými zdroji k obeznámení se skutečnou situací staly také některé specializované časopisy, kupříkladu Vesmír, pražská Nika, brněnská Veronica, nebo Zpravodaj TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny, ve kterém v roce 1970 dokonce vyšla ukázka z legendární knihy Rachel Carsonové Mlčící jaro. Tyto tiskoviny se však dostávaly pouze k úzkému okruhu čtenářů, tehdejší takzvané hromadné sdělovací prostředky tato témata úmyslně či z nevědomosti opomíjely.
S velkou vděčností tu připomenu čtyři publikace, které se pro moji generaci staly naprosto zásadními zdroji ekologického a environmentálního sebevzdělání.
Tou první byla malá skripta profesora Aloise Zlatníka vydaná TISem roku 1975 nazvaná pro nás tenkrát poněkud tajuplným názvem Ekologie krajiny a geobiocenologie jako vědecký podklad ochrany přírody a krajiny. Přelouskat ji a aspoň zčásti pochopit nebylo zrovna snadné, ale o to cennější. O dva roky později jsme se dočkali senzace. Nakladatelství Academia vydalo českou verzi obsáhlé publikace Základy ekologie renomovaného amerického biologa E. P. Oduma. V roce 1979 pak následovala další jedinečná kniha, tentokrát trojlístku českých autorů, Bedřicha Moldana, Jaroslava Zýky a Jana Jeníka nazvaná Životní prostředí očima přírodovědce, která nás srozumitelnou řečí a na konkrétních příkladech uváděla do základů environmentalistiky. Stala se nám oblíbenou učebnicí a výrazně zvýšila naši povědomost o tom, o co skutečně jde v ochraně životního prostředí. Čtvrtou významnou publikací té doby se stala kniha profesora Emila Hadače Krajina a lidé (Academia, 1982). Přinesla velmi srozumitelný vhled do nově se utvářejícího vědního oboru zvaného krajinná ekologie a mj. vnesla do environmetálního vzdělávání klíčový pojem zemědělská antropocenóza představující historický typ agroekosystému, spontánně napodobujícího svým fungováním ekosystém přírodní, tj. typickou zemědělskou usedlost z 19. stol. se všemi budovami, polnostmi, náčiním apod., která neprodukuje prakticky žádný odpad.
Z dobrých důvodů chci blíže představit jednoho z výše uváděných spoluautorů publikace Životní prostředí očima přírodovědce, člověka nesmírně úctyhodného, jehož podíl na zvýšení kvality péče
o životní prostředí a rozvoji ekologické vzdělanosti v ČR před i po roce 1989 je nezměrný a naprosto ojedinělý. Výčet jeho aktivit, odborných i populárně naučných publikací a vykonávaných funkcí v oblasti vědy, politiky i nevládních organizací je až neuvěřitelně obsáhlý, přičemž každou ze svých přečetných životních rolí zastával vždy s plným nasazením a nejvyšší možnou odborností. Tou osobností je pan profesor RNDr. Bedřich Moldan, CSc., dr.h.c.
Pro bližší představu o rozsahu a dosahu počinů a aktivit tohoto vzácného člověka si dovolím uvést alespoň některé z těch nejstěžejnějších, přičemž nelze pominout jeho celoživotní ovlivnění woodcraftem.
Coby absolvent oboru analytická chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy působil několik let jako učitel na základní škole a od poloviny 60. let až do roku 1989 pak pracoval v Ústředním ústavu geologickém ČSAV. Už od studií měl blízko ke křesťanské teologii a ještě před rokem 1968 začal spolupracovat s filozofy působícími v disentu, jakými byli Jan Sokol či Ladislav Hejdánek. Brzy po neslavném Osmašedesátém se jeho pozornost postupně přesouvala ke geochemii životního prostředí, o čemž svědčí i publikace jako např. Geologie a životní prostředí (1974) a Geochemie atmosféry (1977). Ovšem už v létě 1972 se mu podařilo přeložit a díky vstřícnosti kolegů v Ústředním ústavu geologickém i v několika desítkách výtisků neoficiálně vydat přelomovou publikaci The Limits of to Growth (Meze růstu) britských vědců manželů Meadowsových a jejich spolupracovníků. Se základním poselstvím této knihy, „růst lidských materiálových nároků uspokojovaný ekonomickým růstem v dosavadní podobě, tedy exponenciálním, nemůže pokračovat donekonečna“, její překladatel dodnes souzní. Ovlivněn touto knihou sepsal prof. Moldan řadu odborných i populárně naučných článků
a publikací, z nichž je záhodno uvést alespoň vysoce inspirativní knížku sepsanou s Tomášem Pačesem pod názvem Rok 2000: Konec věku plýtvání – přírodní zdroje – nevratná půjčka (1984).
V roce 1978 stál Bedřich Moldan u zrodu výše zmiňované Ekologické sekce Biologické společnosti Československé akademie věd (ČSAV), která se, jak uvádí stránky Paměti národa, „svojí kritičností ke stavu ochrany přírody v komunistickém Československu a odbornou úrovní stala nejvýznamnější environmentální organizací v zemi“. Vzápětí po Listopadu 89 se prof. Moldan stal prvním ministrem životního prostředí ve vládě Petra Pitharta. S kolektivem spolupracovníků a za využití podkladů zpracovaných Ekologickou sekcí sestavil tzv. Modrou knihu nazvanou Životní prostředí České republiky, která nejenže shrnovala neutěšený stav, ale obsahovala také hlavní úkoly pro nastávající republikovou ekologickou politiku. Následně vydaný Duhový program – Program ozdravení životního prostředí ČR pak vyšel v roce 1991, kdy Bedřich Moldan vstoupil do politiky jako člen ODS. S touto stranou se (k úlevě mnohých českých environmentalistů) názorově rozešel v roce 2010 a přešel do TOP 09.
Jedním z nejvýraznějších počinů prof. Moldana je založení a dlouholeté vedení Centra pro otázky životního prostředí při Univerzitě Karlově, v němž se snoubilo vědecké bádání s pedagogickým působením. Na obojím se sám zakladatel vydatně a s vysokým nasazením podílel, a jeho hojně navštěvované přednášky vždy měly mezi posluchači znamenitý ohlas. K významným počinům Centra z posledních let patří například publikace Environmentální výzkum a hrozby 21. století (2022).
Od své účasti na památném Summitu Země v Riu de Janeiru 1992 se Bedřich Moldan stále více věnoval také problematice ochrany klimatu, jeho mezinárodní renomé neustále vzrůstalo. Z příležitostí ovlivňovat tvorbu a realizaci české politiky ochrany klimatu byl však v době neblahého působení ministra Františka Bendy odstaven. Odborně i pedagogicky se však hrozbám klimatického rozvratu věnuje bez přestávky dodnes, o čemž svědčí mimo jiné také publikace zpracovaná s Michaelou Pixovou pod názvem Klimatická krize: Mýty a fakta o stavu planety (2020).
Mnoho významného, dobrého a zajímavého by bylo možné o prof. Moldanovi dále uvést, nicméně alespoň o jedné velice důležité publikaci se chci ještě zmínit. Jedná se o nedávno vydanou knihu rozhovorů, které s Bedřichem Moldanem vedla popularizátorka vědy Eva Bobůrková. V této pozoruhodné knize je k nalezení vše podstatné z jeho plodného života, a to v širokých souvislostech dobového politického i společenského dění od 60. let po současnost. Odpovědi prof. Moldana na skvěle kladené otázky jsou podrobné, upřímné a mající vysokou informační hodnotu i (anebo dokonce hlavně?) pro mladou generaci čtenářů. Cennými součástmi publikace jsou rovněž jmenný i věcný rejstřík, a také vybrané texty autora i chronologický přehled jeho důležitějších publikací.
Knihu krásně a výstižně pojmenovanou Muž Země (2025) lze tudíž vřele doporučit nejen ekopedagogům. Zájemci o osobnost profesora Moldana se mohou mnoho zajímavého dozvědět také
z obsáhlého rozhovoru pro časopis Sedmá generace (7.G), který s ním roku 2024 vedli Vít Kouřil
a Vojtěch Pelikán. K nalezení je ve dvou dílech v 7.G č. 6/2024 a č. 3/2025.
V srpnu tohoto roku se pan profesor Bedřich Moldan v obdivuhodné svěžesti ducha i těla dožil 90 let. Přejme tomuto slovutnému Muži Země za všechna jeho nezměrná dobrodiní co nejpevnější zdraví
a převahu zpráv, které ho potěší.
Aleš Máchal, 21. září 2025
Okénko Aleše Máchala
je prostor pro krátké recenze knih, které stojí za to číst, i komentáře k aktuálním událostem.
Aleš je jedním ze zakladatelů a také prvním ředitelem Lipky. Po 40 let se věnuje environmentálnímu vzdělávání a dětem, studentům i učitelům pomáhá porozumět, jak úžasné jsou přírodní děje a jak se
k našemu životnímu prostředí chovat ohleduplně a s respektem.
Články z Okénka pravidelně vycházejí ve zpravodajích Lipky. Chcete-li je nacházet každý měsíc ve své
e-mailové schránce, přihlaste se k jejich odběru.
Archiv publikovaných Okének
Chci zpravodaj e-mailem
