Světoznámý přírodovědec David Attenborough, který 8. května oslavil své 100. narozeniny, se narodil
o pouhých 24 dnů dřív než český učitel Aleš Záveský. Tihle dva velikáni ochrany přírody, z nichž ten český se bohužel dožil pouze 69 let, mají leccos společného, a samozřejmě i zcela odlišného. U obou jde o úctyhodný vědomostní záběr i bohaté praktické zkušenosti s péčí o přírodu, ať v měřítku celosvětovém či získané na Šumavě a v jejím širokém okolí. Obě tyto vzácné osobnosti byly obdařeny dovedností přesvědčivého osvětového působení podloženého nezměrným osobním úsilím o ochranu ohrožených ekosystémů i schopnostmi probouzet v lidech zájem o přírodu a vědomí její nenahraditelnosti pro člověka.
Životní příběh osobitého popularizátora přírodovědy Davida Attenborougha je natolik známý, že by bylo zbytečné jej zde rozvádět. Zná a ctí ho doslova celý svět. Připomeňme si však alespoň dvě z dlouhé řady jeho knih, které si dovoluju označit za stěžejní z hlediska environmentálního vzdělávání a osvěty. Měly by být také žádoucím zdrojem poučení také pro naše vládní politiky:
ŽIVOT NA ZEMI barvitě popisuje a srozumitelně vysvětluje evoluční procesy umožňující život na Zemi a jeho úchvatnou rozmanitost. Kniha rovněž přesvědčivě dokládá i smysluplnost
a nezbytnost zodpovědné ochrany přírody.
ŽIVÁ PLANETA – SÍŤ ŽIVOTA NA ZEMI je názorným výkladem spletitého přediva vzájemných vztahů mezi živými organismy navzájem a s jejich prostředími na nejrůznějších místech světa. Tahle fascinující publikace je bezpochyby nejpůsobivější populárně vědeckou učebnicí ekologie v pravém slova smyslu.
Obě knihy jsou také přesvědčivou a naléhavou výzvou k cílevědomé a odborně podložené péči
o přírodu na celé planetě. Za ně i za všechna jeho další díla včetně stovek televizních dokumentů, rozhlasových pořadů, článků i popularizačních vystoupení patří jubilantovi obrovská úcta a vděk. Jak pravil český ekolog prof. David Storch v televizi DVTV už v roce 2020, nikdo neudělal pro ochranu životního prostředí tolik co sir Attenborough. Jeho dokumenty jsou celosvětovým fenoménem, který lidem otevírá oči a mění jejich pohled na svět. Vysoce si jej cení i jako člověka, jenž dokáže varovat před environmentální krizí, aniž by ztratil nadhled, charisma a schopnost lidi inspirovat, namísto aby je pouze děsil.
Přejme stále čipernému a aktivnímu jubilantovi pevné zdraví a co nejvíc dobrých zpráv! Sté výročí narození by 1. června 2026 oslavil pan Aleš Záveský, prachatický pedagog, kterého jeho žáci, přátelé
i kolegyně a kolegové nazývali Panem učitelem. Ano, psáno s velkým P a vyslovováno vždy s upřímnou úctou. Tento vzácný člověk je jednou z nejvýznamnějších a současně i nejúctyhodnějších osobností v historii české ekopedagogiky, k jejímž zakladatelům vedle Květoslavy Burešové, Danuše Kvasničkové a Emilie Strejčkové plným právem patří. Jeho nečekaný skon v pouhých 69 letech znamenal ztrátu, která se v myslích naší generace dodnes nezacelila, přestože od té doby uplynulo už dlouhých 31 let.
Aleš Záveský, průkopník výchovy dětí k praktické ochraně přírody, byl nejen vynikajícím učitelem, ale také zakladatelem první Školní přírodní rezervace Pod vyhlídkou (ŠPR) ve Zdenicích u Prachatic už v roce 1967. V dalších letech se mu podařilo uvést do života další unikát – vznikla Stanice mladých ochránců přírody (SMOP) při základní škole Vodňanská, ze které se později vyvinulo Centrum ekologické výchovy Dřípatka. Jeho jedinečným počinem se rovněž stalo rozšíření Školní přírodní rezervace o výukový Areál SMOP s patřičně vybaveným zázemím v podobě badatelské chatky
a s velkou řadou aktivit pro terénní ekologické a ochranářské vzdělávání dětí. Počátkem 90. let bylo z iniciativy Pana učitele založeno Sdružení členů a přátel Stanice mladých ochránců přírody známé
a dosud fungující pod názvem NGO Dřípatka.
Co všechno bylo na tomto vzácném člověku hodno úcty a obdivu je těžké vtěsnat do několika vět, přesto se o to pokusím, abych tím také připomněl skutečnost, že Kamenná, páté pracoviště brněnské Lipky, nese od roku 2009 čestný název Vzdělávací centrum Aleše Záveského. Poněvadž je jubileum jeho nedožitých stých narozenin příležitostí ke vzpomínce i k poděkování, dovolím si následující řádky pojednat také jako osobní vyznání.
Aleš Záveský byl vzácným příkladem člověka, jehož osobní, občanské i profesní postoje byly v dokonalé jednotě s každodenními skutky. Přísný a nesmírně náročný především na sebe, trpělivý
a inspirující pro své spolupracovníky, neustále schopný obohacovat své zkušenosti o moderní přístupy a aktuální poznatky. Byl aprobovaným učitelem biologie, zeměpisu, chemie a pracovního vyučování a plynně hovořil třemi světovými jazyky. Kromě celoživotního učitelského povolání vykonávaného v letech 1958 až 1991 na ZŠ Vodňanská v Prachaticích se intenzívně věnoval také práci v dobrovolné ochraně přírody, zejména druhové a územní ochraně Prachaticka a Šumavy.
Dozajista nejen v mých očích Aleš Záveský představoval dokonalou kombinaci vzdělaného UČITELE a ryzího OCHRANÁŘE. Dovedl totiž obě tyto profese, které v jeho případě byly skutečným posláním, kloubit zcela přirozeně a na sto způsobů, především tvořivým a aktivizujícím pojetím každodenního vyučování ve škole i při terénní výuce přírodopisu. Získávání vědomostí se nenásilně propojovalo s osvojováním manuálních zručností při údržbě ŠPR, kde se děti se vlastními silami přičiňovaly o uchování a zvelebení onoho nádherného kousku přírody u Zdenic nad Prachaticemi. Pedagogický talent Pana učitele a jeho hluboké přírodovědné i geografické znalosti se plně uplatňovaly také při ochranářském průzkumu, při vyhlašování maloplošných chráněných území, chráněných stromů i při tvorbě a údržbě naučných stezek. Zde je záhodno připomenout také jeho dlouholetou spolupráci a pevné přátelství s prachatickým inspektorem ochrany přírody panem Bohuslavem Naušem. Tito ochranářští průkopníci tvořili nerozlučnou dvojici, díky jejíž odborné erudici, nadšení, odvaze, nápaditosti, obrovskému osobnímu nasazení i neobyčejné manuální zručnosti a za pomoci řady dalších dobrovolníků se začala cílená ochranářská osvěta na Prachaticku soustavně uplatňovat už od konce padesátých let 20. století.
S panem učitelem Záveským jsme se seznámili na v létě 1989 na mezinárodním setkání nadšenců působících (tehdy u nás ještě neoficiálně) v ekologické výchově. Konalo se v Seči pod názvem TOUCH díky iniciativě, kontaktům a v režii Hanky a Jirky Kulichových, mj. za účasti amerického prognostika Denise Meadowse, jenž proslul jako vedoucí autorského kolektivu průlomové zprávy pro Římský klub zvané Meze růstu (The Limits to Growth, 1972). Nepřehlédnutelným aktérem této jedinečné akce byl také Aleš Záveský, autor tehdy zbrusu nové knížky Stezky k přírodě, kterou napsal společně s nezapomenutelným propagátorem vzdělávání k ochraně přírody, botanikem panem RNDr. Janem Čeřovským, CSc. Tato unikátní publikace shrnuje rozsáhlé praktické zkušenosti Pana učitele ze školní i mimoškolní ekologické výchovy a ozřejmuje didaktické pojetí i obsah tehdy nově zaváděného pojmu ekopedagogika. Rád zdůrazňuju, že knížku lze dodnes plně doporučit pro její mnohostrannou využitelnost nejen v přírodovědných kroužcích a na letních táborech, ale i ve venkovní školní výuce.
Aleš Záveský a Jan Čeřovský byli rovněž hlavními postavami mezinárodního semináře o zřizování
a využívání tzv. ekopedagogických ploch, pořádaného roku 1987 ve Volarech, jehož pořadatelem byl Východoevropský komitét pro výchovu Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (IUCN).
Naše následné užší přátelské kontakty s Panem učitelem spadají do období let 1991–95, nejintenzívněji se rozvinuly na podzim 1994, kdy jsem díky vstřícnosti tehdejší ředitelky Dřípatky Helenky Klimešové Novotné, žákyni, spolupracovnici a důsledné pokračovatelce v díle Pana učitele, měl možnost v jejich inspirativním zařízení několik dnů pracovat na rukopisu knížky Špetka dobromysli (kapitoly z praktické ekologické výchovy). Obohacující rozhovory s Alešem Záveským mi tenkrát byly velikou pobídkou i posilou. Panu učiteli jsem dodnes vděčný také za doslov, který ke Špetce napsal.
O to víc mi bylo líto, že se jejího vydání začátkem roku 1996 už nedočkal. Také čestný titul Nestor ekologické výchovy mu byl (současně s jeho přítelem Naušem) slavnostně udělen Rezekvítkem – sdružením pro ekologickou výchovu a ochranu přírody až in memoriam na podzim téhož roku v rámci festivalu filmů s ekologickou tematikou Týká se to také tebe (TSTTT) v Uherském Hradišti.
K nejsilnějším a zároveň nejkrásnějším vzpomínkám na Pana učitele patří jeho zanícené výklady ve školní přírodní rezervaci – od komentovaných ukázek minerálů a hornin, přes vyprávění o záchraně kosatců sibiřských či rosnatky okrouhlolisté až po ukázky síly slunečního vařiče a expozice desítek typů ptačích budek precizně promyšlených a vyrobených Bohouškem Naušem. Nezapomenutelná byla i přesvědčivost a naléhavost přednášky Pana učitele o problémech životního prostředí planety pro účastníky 1. ročníku Veletrhu ekologických výukových programů v září 1994 doplněné množstvím diapozitivů. Akce se konala na Dřípatce péči neformální iniciativy zvané STŮL (ve smyslu „pevná opora EV o čtyřech nohách“), kterou tenkrát tvořila střediska ekologické výchovy Chaloupky, ALCEDO, SEV Rýchory (později SEVER) a Lipka. I tato akce byla dokladem širokého přehledu Pana učitele o tématech, jímž v té době nebyla v ČR věnována větší pozornost. A ještě jedna milá vzpomínka: v průběhu výletu po okolí ŠPR poblíž Libínského sedla mně pánové Záveský a Nauš předvedli jedinečnou ukázku biotechnických opatření – svůj důmyslný systém závlahových kanálků a hrázek umožňujících dostatečné zásobení upolínové rezervace dešťovou vodou.
Ještě mnohé by se slušelo a bylo možné o Panu učiteli povědět. Budiž alespoň těchto pár střípků vzpomínkou na krásného člověka, za kterým mnohem víc než slova zůstávaly činy – ve prospěch vzdělávání dětí, environmentální osvěty veřejnosti i praktické ochrany přírody Prachaticka. Je skvělé, že Sdružení Dřípatka (NGO) pořádá ke 100. výročí narození svého zakladatele soubor vzpomínkových akcí ve dnech 5. a 6. června 2026 včetně výstavy a setkání ve zdenické Stanici mladých ochránců přírody.
Aleš Máchal, 25. května 2026
Okénko Aleše Máchala
je prostor pro krátké recenze knih, které stojí za to číst, i komentáře k aktuálním událostem.
Aleš je jedním ze zakladatelů a také prvním ředitelem Lipky. Po 40 let se věnuje environmentálnímu vzdělávání a dětem, studentům i učitelům pomáhá porozumět, jak úžasné jsou přírodní děje a jak se
k našemu životnímu prostředí chovat ohleduplně a s respektem.
Články z Okénka pravidelně vycházejí ve zpravodajích Lipky. Chcete-li je nacházet každý měsíc ve své
e-mailové schránce, přihlaste se k jejich odběru.
Archiv publikovaných Okének
Chci zpravodaj e-mailem
