Pod poněkud bombastickým názvem článku Uhlíková neutralita? Celé roky nám byla podsouvána lež, říká francouzský historik je čtenářům Deníku N postupně poodhalován obsah a vyznění nové knihy francouzského historika Jeana-Baptiste Fressoza More and more and more: An All-Consuming History of Energy (Více a více a více: Všepohlcující dějiny energetiky). Rozhovor vedený redaktorem Filipem Zajíčkem, který vyšel 14. března 2025, není zrovna snadné čtení. Hned úvodní části totiž budí určité rozpaky. Autor knihy se zde pouští do kritiky teorií snah o uhlíkovou neutralitu.

Nejprve se ostře vymezuje proti tezím, které historii dělí na dobu dřeva, dobu uhlí, dobu ropy
a vzývanou dobu uhlíkově neutrální.  Na rozdíl od něj sice neznám příslušné historické prameny, nicméně mi tohle ohrazování připadá trochu malicherné. Vždyť sotva kdo by tvrdil, že se dnes zcela obejdeme bez dřeva a uhlí, natož bez ropy (a plynu). Nelze však nesouhlasit s Fressozovou teorií tzv. symbiotické expanze, která ve zkratce znamená vzájemně se posilující závislosti různých energetických zdrojů. Opakovaně uvádí příklady nezbytnosti výdřevy uhelných dolů či zákonitého vzrůstu objemu obalových materiálů při neustále se zvyšující spotřebě ropy na výrobu nejrůznějších spotřebních předmětů. Jen mi připadá, že tomuto vědci uniká zásadní rozdíl mezi spotřebou dřeva
a fosilních paliv nejen vzhledem k míře ovlivňování klimatických změn.

Pokud se však čtenář/ka tohoto rozhovoru nedá odradit prvotními rozpaky, udělá dobře. Vzápětí totiž objeví mnohem zajímavější a cennější myšlenky: „V knize se snažím ukázat, že velmi nebezpečný mýtus je nejspíš samotná představa energetické transformace. Tváří v tvář klimatické krizi je pohodlné a uklidňující říci: „´Dobrá, zkrátka projdeme jen novou energetickou transformací. Už jsme jich v minulosti zažili tolik, tak to teď zvládneme znovu.´“ Ale to je zkrátka pitomost. Je to naprosto mylná představa. Abychom dokázali čelit klimatické krizi, musíme udělat něco naprosto neuvěřitelného, něco, co jsme ještě nikdy nedokázali. Něco, co možná dokonce ani není možné. Musíme se totiž omezit.“

Ano, nešálí vás zrak, Fressoz si skutečně troufá říci naplno: musíme se omezit! Jasná slova, která si dodnes málokdo dovolí vyslovit veřejně.

Velmi pozoruhodné je také autorovo tvrzení, že „… koncept energetické transformace brání
o klimatické změně uvažovat správně“, a že tento koncept během posledního půlstoletí „způsobil vědecké zmatení“, což v dalším textu vysvětluje celkem přesvědčivě a tvrdí, že prakticky se jedná „pouze o snižování uhlíkové intenzity ekonomiky“. 

Za zajímavou a cennou považuju zmínku o tom, že hypotézy o technologických utopiích usilujících
o dosažení nulových emisí CO₂ způsobily alarmující stav společnosti, který nazývá politickou prokrastinací. Škoda, že tento jev, který zřejmě míní jako kritiku naprosté nedostatečnosti politických snah o alespoň tlumení klimatických změn, už dále nezmiňuje. Sám pojem je však výstižný a lze jej důvodně vztáhnout na postoje a jednání převažující klimaskeptické většiny současných vysokých politických představitelů nejen v ČR a EU.

J.-B. Fressoz se neobvykle kriticky staví také k inovacím, které podle něj „brání ve vedení skutečně dospělé diskuse o klimatické změně“. Tvrdí totiž, že „sníme například o tom, že dekarbonizujeme všechna odvětví v ekonomice. To je ale nesmysl. Zkrátka se to nestane. Je to snová představa. Kdybyste chtěl opravdu omezit emise z letectví, musel byste se začít bavit o počtu letadel, která stavíme a provozujeme. A do toho se nikdo nepustí, o tom se nedá diskutovat. Podobně s cementem, ocelí, plasty, hnojivy – to všechno je velmi komplikované. Kvůli inovacím sníme o zelené oceli, bezuhlíkovém cementu. Kvůli inovacím se bavíme o složitých a špičkových technologiích, o množství investovaného kapitálu. Ale nemluvíme o spotřebě. A o tom bychom se měli bavit opravdu důkladně. Nemluvíme ani o přerozdělování, což by mělo být ve spojitosti s klimatem klíčové téma. Když přijmeme krajně pravděpodobnou hypotézu, tedy že se nám světovou ekonomiku dekarbonizovat nepovede, stojí před námi následující dilema: Kde ponecháme zbývající emise? Ve kterých zemích? Ve kterém odvětví? Takové úvahy by nás nutily klást si otázky ohledně užitku jednotlivých věcí.“

Neméně pozoruhodná je skutečnost, že historik v rozhovoru rovněž zmiňuje myšlenky nerůstu, což s jeho postojem k nezbytnosti omezování lidské spotřeby dozajista ladí. „Když dáte prostor demokratické diskuzi, často se v ní dříve nebo později dostanete k myšlenkám nerůstu. Proč? Protože lidé sami od sebe nepřemýšlejí o tom, jak pomocí vodíku dekarbonizovat produkci ocele. Nebudou mluvit o zachytávání uhlíku z atmosféry a jeho ukládání na dno moře… Ve Francii jsme na tohle téma měli před lety občanské shromáždění a vyšly z něj zajímavé návrhy – že by se například mohly zakázat reklamy na auta. To je radikální a naprosto proveditelné. Nebo že by se dal zvýšit počet vegetariánských obědů ve školách. Snadné, ne? Nebo že můžete snížit rychlostní limit na dálnicích. Tohle všechno se dá zavést přes noc. Tak proč to neuděláme?“

Na to ovšem Filip Zajíček s poukázáním na aktuální politickou situaci v ČR kontruje: „Kdybyste toto zmínil v české debatě, ocitnete se okamžitě uprostřed naprosto toxické diskuze. Do parlamentu u nás teď dokonce kandiduje strana, která se přímo jmenuje Motoristé sobě a brání právě auta a těžbu uhlí a tvrdí, že na klimatickou krizi se stačí adaptovat. A kdybyste jako politik zmínil slovo nerůst nebo třeba jen ty vegetariánské obědy, garantuju vám, že do naší Poslanecké sněmovny byste se rozhodně nedostal.“

Na tyto (podle mého soudu naprosto zavrženíhodné) cíle zmiňované strany doporučuje J.-B. Fressoz reagovat takto: „Dobrá, takže vy jste pro ještě větší auta, ještě víc masa a ještě víc uhlí? Takže jste pro svět, který bude o deset stupňů teplejší? A pro svět, kde vlny veder v Praze zabíjí lidi? Tohle budete mít na svědomí.“

A ještě doplním zmínku o dalším autorově originálním sousloví. Jde o tzv. energetickou amputaci, kterou sice považuje za nezbytnou ke skutečnému řešení klimatické krize, avšak její uplatnění přitom považuje za nereálné:

„Spousta mých kolegů je fascinovaná nárůstem podílu čisté elektřiny. Jenže souběžně s tím strmě neklesá produkce CO₂. Stejně jako stoupá produkce solární energie, nepadá zároveň symetricky spotřeba ropy a uhlí. Jenže jak toho dostáhnout? A tady se v podstatě bavíme o amputaci, ano. Znamenalo by to rozebrat a zbavit se některé infrastruktury. Je to možná moc krvavá metafora, ale rozhodně by to mělo být téma k diskuzi. Ne to, kolik jsme zprovoznili solárních panelů a kde jsme je postavili, ale kolik jsme zavřeli ropných vrtů a další fosilní infrastruktury. Zapojovat a stavět něco nového je snadné, to děláme celé věky, ale rozebírat infrastrukturu? Zavírat něco fungujícího? To nikdo nedělá… Víte, nechtěl bych zabřednout do debaty o možnosti a nemožnosti. Upřímně? Připadá mi to docela nemožné… Upřímnější by bylo uznat, že ekonomiku za tak krátkou dobu dekarbonizovat nezvládneme, a vést debatu o tom, kam chceme zbývající CO₂ investovat.“

Ani závěr rozhovoru nevyznívá právě optimisticky. J.-B. Fessoz říká: „Ale já nemám řešení. Moje kniha není o řešeních. To dávám v knize naprosto upřímně najevo – neočekávejte žádná řešení… Nepředstírám, že nějaká mám. Dokonce nevím, jestli nějaká řešení doopravdy existují. Rozhodně nám s jejich hledáním nepomůže historie, protože pro něco takového žádný historický precedens neexistuje.“

I tak se podle mého názoru jedná o velice zajímavé úhly pohledu na problematiku, která nás nejen zajímá, ale i čím dál víc tíží. Využití tohoto rozhovoru k rozvíjení kritického myšlení žáků ve výuce ZSV, občanské výchovy i dějepisu se přímo nabízí.

Aleš Máchal, 21. března 2025

Zdroj: Uhlíková neutralita? Celé roky nám byla podsouvána lež, říká francouzský historik (Deník N,
14. března 2025)

Okénko Aleše Máchala

je prostor pro krátké recenze knih, které stojí za to číst, i komentáře k aktuálním událostem. 

Aleš je jedním ze zakladatelů a také prvním ředitelem Lipky. Po 40 let se věnuje environmentálnímu vzdělávání a dětem, studentům i učitelům pomáhá porozumět, jak úžasné jsou přírodní děje a jak se
k našemu životnímu prostředí chovat ohleduplně a s respektem.

Články z Okénka pravidelně vycházejí ve zpravodajích Lipky. Chcete-li je nacházet každý měsíc ve své
e-mailové schránce, přihlaste se k jejich odběru.

Archiv publikovaných Okének

Chci zpravodaj e-mailem