Pastýř stvoření Erazim Kohák

8. února 2020 nás opustil pan profesor Erazim Kohák. Na věčnost odešla úctyhodná osobnost, kterou v ekopedagogických kruzích není zapotřebí příliš představovat. Sluší se však alespoň drobně připomenout obrovský podíl tohoto proslulého filosofa na zvýšení environmentální citlivosti nás, Čechů i Slováků, po roce 1989. Brzo po svém návratu z dlouholeté emigrace v USA se nám stal vlídným průvodcem po pestrém spektru myšlenkových směrů ekologické etiky a vybízel nás i k promýšlení vlastního způsobu (Kohákovými slovy řečeno) „obcování s lidmi a přírodou“, a tím i k hlubšímu uvědomování si environmentálních souvislostí i strázní současného světa. V českém prostředí je prof. Kohák znám především jako autor mnoha publikací, z nichž se snad největší popularity dostalo jeho Zelené svatozáři – kapitolám z ekologické etiky. Tato přelomová kniha byla poprvé vydána v roce 1998 s doslovem Igora Míchala, taktéž vzácného člověka, který jako úplně první dokázal ještě před Listopadem 1989 prostřednictvím Ivana Makáska a jím redigované edice Nika publikovat brožuru
O odpovědném vztahu k přírodě s dotehdy neslýchaným podtitulem Předpoklady ekologické etiky (1988).

 

Výčet česky vydaných knih profesora Koháka vyznačujících se srozumitelností i pro nepříliš zasvěceného čtenáře převyšuje desítku. Kromě Zelené svatozáře a jedinečného Průvodce po demokracii (2002) nemohu nezmínit publikaci, která snad nejlépe vyjadřuje autorův mnoharozměrný filosofický a environmentálně etický odkaz: Oheň a hvězdy s podtitulem Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody (2016).

 

Barvitý a statečný život prof. Koháka byl vrchovatě naplněn prací – manuální (mimo jiné si vlastníma rukama postavil srub, ve kterém mnoho let žil), badatelskou (především v oblasti filosofie, religionistiky a etiky), učitelskou (byl řádným profesorem univerzity v Bostonu a po návratu z emigrace i Univerzity Karlovy), také prací spisovatelksou, publicistickou a osvětovou, ale
i kazatelskou (v anglikánské, resp. v Českobratrské církvi evangelické). Mnoho dalšího ze života a díla této úžasné osobnosti by stálo za podrobnější uvedení. Co však považuju za nepominutelné, je setrvale dobrovolně skromný, resp. (jeho pojmem označeno) „výběrově náročný“ způsob jeho vlastního žití. Jen pro drobnou ilustraci: vždy dával přednost hromadné dopravě před individuální, osobními auty pohrdal (vzpomínám, jak s ironií a lehkým opovržením uváděl jako příklad značku Peugeot, přičemž ji vyslovoval úmyslně nikoliv francouzsky, nýbrž česky: „pe-u-ge-ot“). Vozidla, jejichž majitelé v nich jezdí sami, označoval za „jednoválce“, tj. jako auta, ve kterých se „válí jediná osoba“). A ještě jednu vzpomínku si dovolím: bývalo až dojemné, jak galantně a láskyplně se pan profesor choval ke své americké manželce Dorothy, s níž mnoho let obýval maličký panelákový byt na pražském Jižním městě.

 

Pan profesor Kohák byl zosobněním svého hlubokého přesvědčení, že s lidskou svobodou se nezbytně musí snoubit odpovědnost, což v jeho pojetí znamená, že člověk má jednat jako „pastýř stvoření“ a přijímat odpovědnost za své konání, za lidi, veškerou přírodu, za všechny „milolidské bližní“, jak rád říkával.

 

Charakteristickou ilustrací jeho životního postoje k uprchlíkům je následující odpověď vyřčená v rámci obsáhlejšího rozhovoru, který poskytl Deníku Referendum 15. 9. 2015:

 

… A co námitka, že tentokrát se jedná z velké části o muslimy, kteří nejsou součástí naší kultury, takže vlastně jde o něco jiného?
To jsou – s prominutím – takové blbosti! Mně jako evangelíkovi se katolíci vždycky jevili jako úplně jiná kultura. A co se tu jen dělo za rekatolizace... Jak se říkalo: dvě stě let jsme trpěli, pro velký úspěch prodlužujeme. Každý člověk je přece především člověk. Přicházející uprchlíci jsou úplně stejní lidé jako jsme byli my, když jsme byli uprchlíky. Jsou to lidé v nouzi, chtějí v míru žít a pracovat, tak jako jsme to chtěli my. A potřebují pomoct. To je celé. (Celý text)

 

Děkujeme Vám, pane profesore!

Aleš Máchal, 18. 2. 2020

Fotogalerie:


© LIPKA 2020