Do paměti našim dětem i vnoučatům

Už na první pohled je ta knížečka krásná, sympaticky nevelká. Tentokrát však ode mne nečekejte nový hit environmentální osvěty, ale ani odpočinkové čtení na prázdniny. Přítel Stesk spisovatelky Zuzany Novákové (s autorským přispěním jejího manžela Jaroslava) je publikace částečně autobiografická, neobyčejně hluboká svým poselstvím, smutně až krutě pravdivá, přitom plná něhy, ale i zoufalství.  Vděčím za ni svým přátelům Dáši a Petrovi Hrádkovým z Klobouků u Brna, kde se děj knížky do značné míry skutečně odehrál. Zdejší pan farář Ladislav Simajchl (nazývaný v knize velebným panem Josefem) prokázal neobyčejnou statečnost, když na své faře poskytl po řadu let přístřeší rodině politického vězně, katolického básníka, „nepřítele lidově demokratického zřízení a pracujícího lidu“ Václava Renče. Riskoval tím přinejmenším ústrky, ale i odebrání státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Ani mezi faráři nebylo takto nebojácných jedinců mnoho.

 

Příběh nás zavádí do první poloviny 50. let a vrcholí v období, kdy sice padl Stalinův kult osobnosti, ale pro politické vězně se nezměnilo téměř nic. Na II. sjezdu československých spisovatelů v roce 1956 pronesl Jaroslav Seifert památnou větu: Smlčí-li spisovatel pravdu, lže. Znatelnější politické změny však přišly až podstatně později, v lednu 1968, a to na dobu jen krátkou.
V polovině 50. let prostupovala atmosféra strachu a podezíravosti celou společností, kdy ani nejvyšší politické kádry neměly nic jistého, natož pak pronásledovaní věřící. Jejich děti, často ponižované, nesměly studovat. Venkov se k zoufalství velko-
i malorolníků proměňoval pod tíhou neustávajícího tlaku na združstevňování, učitelé byli nuceni dětem předstírat pokrokovost a demokratičnost vládnoucího režimu, i když se ve skutečnosti jednalo o pravý opak.

 

Hlavní postavou knížky je dvanáctiletá Viktorka, jemná a snivá dcera tvrdé matky Heleny. V ovzduší plném přezíravosti
a neustálého napětí navštěvuje Viktorka místní školu a pomáhá matce pečovat o provoz fary. Dcera s matkou si však nerozumějí si, nežijí spolu, ale vedle sebe. Prostřednictvím Viktorčiných dopisů nikdy nenarozené sestřičce Andělce vtahuje autorka čtenáře do jejího svobodomyslného světa, ve kterém se mísí blednoucí vzpomínky na milovaného tatínka vězněného v Leopoldově se strastiplným prožíváním dnů trávených prací na faře, psaním prvních veršů i osamělým pobýváním v divočině bývalého hřbitova.

 

Víc prozrazovat netřeba, poprosit je však možno: Nikdy bychom neměli my, naše děti i vnoučata zapomenout na dobu, kterou tak neokázale a výstižně popisuje Zuzana Nováková ve své knížce. A nestydět se za slzy, které nám při čtení místy vstoupí do očí.

 

Aleš Máchal

20. 6. 2020

Fotogalerie:


**