Marie Gottfriedová: Co bych v těchto dnech od našich představitelů chtěla slyšet a na co marně čekám

Listopadový text nepsal mimořádně sám Aleš Máchal, nýbrž ředitelka ZŠ a zastupitelka v Trmicích, Marie Gottfriedová. Komentář autorka zveřejnila na svém facebookovém profilu, odkud jej převzal Deník N. Článek nabízí jiný pohled na současný kritický stav a my vám jej na doporučení Aleše a se svolením autorky přinášíme.

 

V naší zemi (a vlastně na celém světě) žijeme už několik měsíců s neviditelným mikroorganismem, který významně ovlivňuje a proměňuje naše životy. Věnujeme mu náležitou pozornost. Zkoumáme ho, vyvíjíme proti němu vakcínu, odhadujeme scénáře pravděpodobného vývoje jeho mutací, sestavujeme statistiky s nepřeberným množstvím údajů týkajících se dopadů jeho působení na člověka a lidskou společnost.

 

Představujeme své teorie o tom, jaký vývoj bude následovat a jaké to všechno bude mít důsledky, vydáváme tisíce krizových manuálů, vláda a politici chrlí jedno bezpečnostní a hygienické opatření za druhým (nutno podotknout, že nezřídka bohužel dost chaoticky, nepředvídatelně a populisticky).

 

Tato každodenní a intenzivní koronavirová kakofonie, která neúprosně doléhá na naše smysly a před kterou není úniku, má jeden zcela zásadní dopad. Usazuje do nás přesvědčení, že koronavirus je náš úhlavní nepřítel, zabiják, který nás zlikviduje, pokud ho nedostaneme na lopatky. Naplňuje nás strachem. A čím více tento strach roste a sílí, tím více jsme ochromení, bezradní, vykolejení a zmatení…

 

A já si říkám: Kdy už se ozve trochu jiný hlas? Kdy už uslyšíme něco jiného, než jen co smíme a nesmíme – v zájmu bezpečnosti, v zájmu úspěšného boje s neviditelným nepřítelem. Kdy už k našim uším dolehne něco jiného, než jen co je třeba dělat, abychom nebezpečného zabijáka porazili a mohli se zase vrátit k „normálnímu“ životu.

Představovala bych si to třeba nějak takhle:

 

Milí přátelé,
doba, kterou prožíváme, není jednoduchá. V podobě neviditelného viru vstoupilo do našich životů něco, co nás zaskočilo a znejistělo. Naše životy opustily zajeté koleje a významně se proměnily. Máme obavy o zdraví naše a našich blízkých, tíží nás starosti, zda nepřijdeme o živobytí, zda budeme moci i nadále splácet hypotéku, zda se nezadlužíme, zda vzdělání našich dětí nebude v důsledku pandemie méně kvalitní, a tedy se nesmrsknou i jejich možnosti uplatnění v životě. Dotírají na nás mnohé další tíživé otázky.

Kdybychom si před více než půlrokem mohli svobodně vybrat, zda touto zkouškou chceme projít, nebo nikoli, zvolili bychom si bezesporu to druhé. Tuto možnost výběru jsme však neměli, a jsme tedy nuceni čelit zcela novým impulzům. A stejně jako ve všech podobných situacích, v nichž proti sobě stojí to, co známe, a to, co je nové, máme i teď na výběr.

Můžeme se upínat k tomu, že koronavirus dříve či později porazíme a že se zase vrátíme do zajetých kolejí. Že jde v podstatě o to, toto nepříjemné období nějak přetrpět, přečkat, přežít a pak bude vše při starém. Že teď na chvíli zalezeme někam do ulity, počkáme, až se to všechno kolem nás přežene, a pak bude zas vše jako dřív. Že je to všechno jen nepříjemná epizoda, která bude mít svůj konec a náš seriál poběží nerušeně dál. Můžeme hájit starý svět a upínat se ke starému životu.

Můžeme však zaujmout i jiný postoj. Můžeme připustit, že koronavirus není jen zabiják, ale že může být v jistém slova smyslu tím, kdo nás oživí. Že nás může přimět ke změně myšlení a ke změně života. Můžeme začít hlouběji přemýšlet o sobě samých, o tom, jak bychom chtěli žít a čím bychom chtěli naplnit své dny.

Můžeme uvažovat o tom, zda ekonomická prosperita a blahobyt jsou tím, po čem skutečně toužíme. Zda jsme ochotni se honit, stresovat, usilovat o kariérní postup, obětovat své zdraví a vztahy, vydělávat peníze a vzápětí je utrácet v zájmu toho, abychom udrželi v chodu jakýsi systém.

Můžeme si klást jednoduché, ale přitom zcela zásadní otázky: Co je zdrojem mého štěstí? Co mi přináší radost? Co mě obohacuje? Jaký mám sen? Po čem toužím? Jaké jsou moje priority?

Můžeme dojít k závěru, že se nechceme vrátit do sedla, ze kterého nás pandemie vyhodila, že chceme jiný život, jiný svět – klidnější, smysluplnější, šťastnější…

Ostatně, uplynulý půlrok zřetelně ukázal, že námětů k zamyšlení je nepřeberné množství. Jde jen o to, nenechat to vše kolem sebe proplout.

Objevili jsme nově, jakým darem je pro nás příroda. Jak jsme byli šťastní, když jsme mohli vyrazit do lesa a zhluboka dýchat na čerstvém vzduchu. Mnozí z nás ještě nikdy tolik neprobádali své nejbližší okolí jako právě za poslední půlrok. Zakusili jsme na vlastní kůži, že příroda není jen něco kolem nás, ale že je celkem, jehož jsme my součástí, že ji ke svému životu potřebujeme, jsme na ní závislí a její zdraví a stav nám musí ležet na srdci.

Prověřili jsme naše vztahy. Čas, který jsme spolu směli prožívat, nám leccos odhalil. Byli jsme víc sami se sebou a se svými nejbližšími, bez koloritu a šumů širší společnosti přátel, kamarádů, kolegů. Znovu a nově jsme si mohli uvědomit, co vlastně pro nás znamená rodina, domov, zázemí.

Objevili jsme radost z vlastního tvoření. Někteří si doma začali péct chleba, v našich kuchyních se víc vařilo. Někteří začali šít nebo něco vyráběli ze dřeva. I ti, kteří se nepovažují za zahrádkáře, začali s chutí zvelebovat okolí svých domovů, něco sázet a pěstovat. Někteří se vrátili ke svým koníčkům z dřívějších let nebo si našli zájmy nové.

Učitelé ve školách během několika týdnů zvládli a dokázali to, co by zákonodárcům trvalo roky (připustíme-li, že by vůbec byla ochota takové změny ve školských zákonech ukotvit). Zcela přirozeně a vlastně jakoby mimochodem se před námi zjevil smysl školy, který nespočívá v objemu poznatků a encyklopedických znalostí, ale v lidských dovednostech – v tom, že naše děti budou vědět, kdo jsou, budou se sebou umět zacházet a budou umět v maximální míře rozvinout svůj potenciál ku prospěchu svému i lidí kolem sebe.

Zdravotníci nám znovu jasně ukázali, že jejich práce je především posláním. Že nejde jen o rutinu, ale o něco víc. Že když jde do tuhého, to „něco víc“ v jejich práci nabyde na významu a oni jsou nám velikou oporou a zdrojem jistoty a naděje. A proto by pro nás zdravotnictví mělo být stálou prioritou, je totiž určitým barometrem, který odkazuje na vyspělost, kultivovanost a ušlechtilost dané společnosti.

Zavřená divadla, knihovny, kulturní sály a prázdnotou zející koncertní pódia nám nastavily zrcadlo. V jeho odrazu můžeme zřetelně vidět, že kultura není jen nějakou třešničkou na dortu, že to není jen něco navíc, bez čeho se můžeme snadno obejít. Že je to naše potřeba a že stejně jako naše tělo potřebuje jídlo a spánek, náš duch potřebuje kulturu, která ho povznáší, tříbí a posiluje. Že kultura je to jediné, co po nás jednou zde na světě zůstane a bude vyprávět o tom, jak a čím jsme žili.

Věřící lidé byli vyzváni k tomu, aby se vrátili ke kořenům své víry a poctivě si odpověděli na otázku, jaký je jejich vztah s Bohem. Na čem stojí a jaké místo v tomto vztahu zaujímají církve, kněží a pastoři i společenství věřících. Na tomto místě nelze nezmínit, že právě k těmto úvahám vybízel věřící (a nejen katolíky) papež František, což je vskutku obdivuhodné a neobyčejně cenné.

Sami sobě jsme dokázali, že si v těžkých časech umíme pomáhat. Srdíčka na dveřích kaváren a čajoven, množství dobrovolníků, vnoučata nakupující svým prarodičům, citelně větší míra empatie, solidarity, spolupráce a slušnosti mezi námi, to vše vypovídá o tom, že ačkoli se rádi prezentujeme jako národ ateistů a pragmatiků, někde uvnitř nás žijí duchovní hodnoty, a když je to zapotřebí, umíme myslet víc na druhé než na sebe, umíme být zodpovědnými a angažovanými členy naší společnosti.

A ve výčtu těchto „objevů“ a „poznání“ by bylo možné ještě dlouho pokračovat…

Milí přátelé, zkusme tuto jedinečnou příležitost využít. Nebojme se změn, které by to mohlo do našich životů přinést. Nebojme se otevřít nové dveře a vydat se k novým horizontům. Chtějme být piloty svého života, nikoli těmi, kteří jsou životem vláčeni a žijí ho tak, jak jim někdo nebo nějaký systém velí. Požadujme po našich politicích, aby se těmito úvahami zabývali, postavme jim před oči toto zadání! Chtějme po nich víc než jen krizové scénáře, manuály a nařízení.

A především, nemějme strach! Mějme důvěru v sebe sama, v sílu lidského ducha, který nejen překoná kdejakou svízel, ale posunuje neustále hranice svých možností – když se těmto možnostem otevřeme. Mějme důvěru v lidské společenství, ve vzájemnou podporu a solidaritu (ostatně kdyby tyto hodnoty v dějinách lidstva již mnohokrát nezvítězily, patrně bychom tu dnes nebyli). Mějme důvěru v to, že svět je dobrým místem k životu, a žijme s vědomím, že každý z nás může kousek světa kolem sebe proměňovat k lepšímu. Mějme důvěru v život, v jeho krásu a smysl. A nepromarněme šanci žít svůj život dobře a naplno.

 

Pár slov v podobném duchu bych si přála v této době slyšet. Třeba od pana prezidenta, od pana premiéra, od kohokoli z čelných představitelů naší země. Pár takových slov citelně postrádám, vzpomínám na Václava Havla, který je v pravý čas uměl vyslovit, a čekám…

**