Příběh Centra ekologické výchovy Dřípatka připomíná tak trochu pohádku – nechybí v něm dramatické zvraty ani dva stateční hrdinové, kteří se svými pomocníky Dřípatku „zachrání“ a pohádku přivedou ke šťastnému konci, jež bude mít snad dlouhé trvání.
Všechno začalo ustavením Hlídky mladých ochránců přírody při prachatické základní devítileté škole na Vodňanské ulici už v roce 1963. Zdejšímu učiteli přírodovědných předmětů Mgr. Aleši Záveskému připadala velmi podnětná myšlenka těchto hlídek iniciovaných panem RNDr. Janem Čeřovským, v letech 1956–1959 šéfredaktorem tehdy skvělého časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Díky nadšení, hlubokým znalostem přírody a nezměrnému úsilí pana učitele Záveského
a s ním i mnohých jeho žáků se ochranářský záběr výuky přírodopisu i mimoškolních ochranářských aktivit neustále rozšiřoval
a prohluboval.
V první jarní den roku 1967 byla péčí pana učitele a jeho žáků vyhlášena Školní přírodní rezervace Pod Vyhlídkou (ŠPR) v katastru nedaleké obce Zdenice, v roce 1972 vznikla při ZDŠ Stanice mladých ochránců přírody (SMOP), která sdružovala děti ochotné přiložit ruku ke společnému dílu ve prospěch přírody Prachaticka a o rok později zahajovala činnost terénní základna v Areálu SMOP (ASMOP), která se rychle stala vyhledávaným útočištěm místních mladých ochranářů, ale i cílem mnohých zájemců. Návštěvníci mohli v ASMOP obdivovat naučnou trasu se 34 zastaveními a nacházet zde dosud netušené vědomosti a inspirace. V roce 1977 členové SMOP se svými vedoucími úspěšně dokončili budování nápadité naučné stezky procházející celým územím ŠPR, kde se mimo jiné přírodní poklady vyskytovala i dřípatka horská (Soldanella montana), která se stala symbolem i symbolickým názvem pro SMOP.
Dřípatka však pro své ekopedagogické i terénní ochranářské aktivity potřebovala prostory také přímo v Prachaticích. Hledání nebylo snadné, stěhování se uskutečnilo několikrát, až celá parta kolem Dřípatky našla roku 1992 zázemí v budově bývalého výpočetního střediska, kde v nepříliš ideálních podmínkách setrvala 18 let, tedy až do poloviny letošního roku.
Status školského zařízení s plným názvem Centrum ekologické výchovy Dřípatka (CEV) byl Dřípatce přiznán roku 1995. Po nenadálém úmrtí pana učitele Záveského téhož roku převzala a s pokorou i velkou důsledností navázala na jím vytýčenou cestu jeho bývalá žákyně paní Mgr. Helena Klimešová v roli ředitelky CEV. Oporou jí i nadále byl pan Bohuslav Nauš, bývalý inspektor ochrany přírody okresu Prachatice, geolog, ornitolog, všeuměl a nesmírně obětavý ochranář. S náročnou údržbou vybavení ŠPR hodně pomáhali také členové dobrovolné ochranářské organizace Sdružení členů a přátel SMOP Dřípatka, složené především z bývalých žáků pana učitele.
Poslední roky, kdy CEV fungovalo jako středisko zájmových činností při základní škole, nepatřily v historii Dřípatky k nejšťastnějším, především vzhledem k neutěšené situaci finanční, personální i prostorové. Problémů stále přibývalo
a začínalo hrozit, že by Dřípatka po mnoha úspěšných letech mohla zajít na úbytě.
Ve snaze vrátit Dřípatku na výsluní české ekologické výchovy přišly v roce 2017 se smělou myšlenkou dvě nebojácné a plně kompetentní osobnosti – pan Bc. Jiří Machart, ředitel DDM Prachatice, žák pana učitele Záveského, a středoškolský učitel pan PaedDr. Jan Klimeš, místostarosta Prachatic. Společně vymysleli, že nejvhodnějším řešením nepříznivé situace by bylo přesunutí Dřípatky do prostor dvou volných pavilonů základní školy na ulici Zlatá stezka a její převedení pod místní DDM. V té době asi jen málokdo věřil, že by se něco takového mohlo podařit. Avšak po třech letech nezměrného úsilí se 23. září 2020 konal akt, který bývalá pracovnice Dřípatky paní Růženka Vincíková přiléhavě nazvala „pohádkou se šťastným koncem“ – slavnostní otevření revitalizované Dřípatky jako dalšího z pracovišť Domu dětí a mládeže Prachatice v oněch výše zmiňovaných velkoryse renovovaných pavilonech. Zde bude pokračovat klasická ochranářská a přírodovědná náplň činnosti, ale i aktivity využívající moderní metody environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Mnohé z těchto soudobých ekopedagogických postupů jsou však obsaženy v know-how, kterým už před mnohými léty Dřípatku obdařil svým cílevědomým, ba vizionářským působením pan učitel Záveský. Jen považte, co tento vynikající předvídavý pedagog se svými žáky praktikoval už od 60. let: venkovní výuku a vzdělávání v přírodních učebnách (na Dřípatce dávno nazývaných „učebny pod širým nebem“), jeho přírodovědná praktika by dnes mohla být právem označována jako badatelsky orientovaná výuka, usiloval o výchovu k aktivnímu občanství (dnes nazývaného Active Citizens), např. školením a podporou dětí v rolích signalizátorů ochrany přírody, a už tenkrát naplňoval motto soudobého učitelského projektu CIVIS: „učíme pro život odpovědný k lidem i přírodě“ – vedením dětí k nezištné službě přírodě, především manuální prací při biotechnických zásazích, značení rezervací, budování naučných stezek, strážní službě i údržbě zeleně.
Vraťme se však ještě do čerstvě otevřených budov na Zlaté stezce. Úcta a veliké poděkování právem náleží oběma hlavním hybatelům – Jirkovi Machartovi a Honzovi Klimešovi, dále Helence Klimešové a také všem dalším nadšencům, kteří byli tomuto úctyhodnému dílu nápomocni – ať duchovní oporou, promýšlením budoucí nabídky ekopedagogických i ubytovacích služeb, ale i veškerou manuální a úklidovou prací, obzvlášť při závěrečném finiši.
Přejme paní Mgr. Vlastě Mrázové i všem dalším pracovnicím, pracovníkům, pomocnicím a pomocníkům Dřípatky hodně sil
a elánu k tomu, aby „druhá pohádka o Dřípatce“ nejen zdárně začala, ale mnoho let úspěšně pokračovala k radosti dětí, pedagogů, rodičů a ku prospěchu environmentální výchovy v celé naší vlasti.
Aleš Máchal, 18. 11. 2020
Fotogalerie:
