Osmdesát let poctivého života (věnováno Amálce Jakubovské ze Šumice)

Mladším současníkům už to může znít spíš jako pohádka, naopak někteří nadšenci dobře vědí, o čem bude řeč, když vzpomeneme české vesnice v rumunském jižním Banátu. Do nejvzdálenější z těchto vesnic, Šumice, přišli před 192 lety také předci Amálky Jakubovské, aby zde našli nový domov.

 

Nektěré z českých vesnic v rumunském jižním Banátu již bohužel zanikly. Do současnosti jich zůstalo celkem šest – Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr a Eibenthal (Tisové Údolí), ty leží od sebe ve vzdálenostech, které lze pěšky překonat za jeden den, výjimkou je Šumice, malebná vesnička nacházející se v severním výběžku Almažských hor ve výšce kolem 600 m n. m. V roce 1828 sem s první českou kolonizační vlnou dorazila také rodina Jakubovských. Před oněmi 192 lety přišli do divokého kraje porostlého souvislými věkovitými bučinami noví osadníci z Plzeňska, aby si zde vybojovali živobytí a vytvořili nové domovy. Šlo tenkrát o skutečný boj s přírodou, ve kterém lidé často prohrávali, nejsouce dostatečně vybaveni ničím – nářadím, potravinami ani bezpečným přístřeším. Měli zprvu jen to, co dokázali přepravit na vorech po Dunaji a přesunout po křivolakých stezkách až do Šumice. Už jen tohle je pro našince neuvěřitelný výkon. To však byl jen začátek. Šumičtí pak dokázali překonat všechny nástrahy a strasti, postupně – od zemljanic až po sroubené stavby kryté šindelem – si vystavěli domy, chovali krávy, prasata i slepice. Jedinými zdroji jejich nevelkého výdělku bylo rubání mohutných buků v těžko prostupném terénu a pálení dřevěného uhlí. S motykami a později s pomocí kravských potahů obdělávali nepříliš úrodnou půdu, kterou z velké části museli vyrvat původnímu lesu. Svým každodenním usilováním nevědomky utvářeli malebnost zdejší krajiny, která se pod jejich mozolnatýma rukama proměňovala do podoby českých pahorkatin a vrchovin, kterou dobře známe třeba z Vysočiny.

 

Navzdory nesmírně obtížným podmínkám každodenního života, které si dnes ani při nejlepší vůli nedovedeme představit, neztráceli osadníci svoji nezdolnou zbožnost, která jim nepochybně byla nejsilnější oporou. Jak píše Petr Filip1), „věci duchovní probíhaly za příhodných podmínek pod širým nebem, za nepřízně počasí po domech. Stavba modlitebny na sebe nedala dlouho čekat a první farní budova zde byla dokončena v roce 1837. V souvislosti s měnící se správou kraje prošlo velkými změnami i školství. Výuka dětí započatá v domě českého učitele Františka Klíra byla postupně nahrazena vyučováním ve farní budově a roku 1857 vystavělo vojsko dřevěnou školu. Učilo se v němčině a češtině, později od roku 1873 až do 1. světové války probíhalo vyučování v maďarštině, což byl problém nejen pro děti. Čeština však důsledně přetrvávala v domácnostech i v běžných hovorech obyvatel vesnice, zdejší rodiny zůstávaly výhradně české, důsledně se dbalo na monogamní křesťanská manželství. Nová škola byla otevřena v roce 1924 a ve školním roce 1928/1929 čítala na 120 žáků. Zvyšující se počet obyvatel Šumice si vyžádal stavbu většího římskokatolického kostela, který byl roku 1888 vysvěcen ke cti sv. Anny.

 

Pro náš příběh je zajímavé, že sbírku na výstavbu nového kostela zorganizoval místní starosta Petr Jakubovský z rodiny prvních kolonistů, který (jak uvádí Desideriu Gesce2)) sám daroval velkou částku peněz a dokázal získat další dárce včetně císaře Františka Josefa I.  A právě pan Petr Jakubovský je dávným příbuzným čiperné stařenky Amálky Jakubovské, pravděpodobně prapradědem jejího manžela Jana Jakubovského (1938–1989). Měli jsme tu čest a potěšení se s Amálkou několikrát osobně setkat, pobývat v jejím pečlivě upraveném domě a lépe pochopit ten nejpoctivější způsob žití jaký může být. Navzdory celoživotní dřině na poli a kolem domácích zvířat je Amálka, mluvící krásnou jemně archaickou češtinou, stále usměvavá a obdivuhodně optimistická. Kromě rodiny a přátel je její nejvěrnější pomocnicí a ochránkyní Panenka Maria, k níž se každodenně modlí s dojímavou vroucností.

 

Paní Amálka Jakubovská se v letošním roce dožívá osmdesáti let. Kéž jí Matka Boží dopřeje své požehnání ještě dlouhá léta ve zdraví a radosti.

 

Aleš Máchal, 18. 3. 2020

 

 

1) Filip, Petr: Po Dunaji za Čechy do Rumunska. Praha, Jana Hanusová, 2014.

2) Gesce, Desideriu: Historie českých komunit v Rumunsku. Praha, Herrmann a synové, 2013.

 

Další zajímavé odkazy:

https://dvojka.rozhlas.cz/za-25-let-se-tu-pocet-obyvatel-scvrkl-z-600-na-62-sumice-posledni-ostruvek-7456655 (šumická reportáž brněnského kněze a moderátora Jana Hanáka)

https://www.televizeseznam.cz/video/banat-cz/20-stoleti-v-banatu-262277

http://www.banat.cz/ceske_vesnice.htm

 

 

Obrázek 1: Amálka Jakubovská v říjnu 2014

Obrázek 2: Šumice je uprostřed nahoře (Şumiţa) označena č. 1, nejbližší česká ves Rovensko je vlevo dole (Ravensca)


Fotogalerie:


© LIPKA 2020