Výročí tiché výzvy, která dodnes nebyla vyslyšena

O prázdninách roku 1967 jsem v suterénní místnosti domku mých prarodičů našel v pozapomenuté knihovně brožovanou knihu, která mě jako patnáctiletého kluka uchvátila hned po prvním rozevření zažloutlých stránek. I když jsem do onoho letního dne nevěděl o skautingu skoro nic a studnicí mých inspirací byla především Kronika Ztracené stopy Jaroslava Foglara (1967) s jejím nesmírně působivým úvodem:

 

„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší."

 

Už při letmém listování starou publikací s tajemně vzletným názvem Přírodou a životem k čistému lidství jsem pochopil, že se mi podařilo objevit netušený poklad. Autorovo jméno „Miloš Seifert“ mi sice nic neříkalo, ale hned mě zaujala především praktická část publikace, vybízející k pobývání a pozorováním v přírodě včetně návodů k nejrůznějším tábornickým
a přírodozpytným dovednostem, tedy k tomu, co jsme už o rok později směli jako členové Junáka legálně nazývat skautskou praxí.

 

Po opětovném zrušení Junáka v roce 1971 jsem si Seifertovu knížku nechal vyvázat a ve smutku nad kratičkým trváním svého skautování jsem se hlouběji začetl do úvodních částí knihy. Právě zde jsem mimo mnohé jiné moudré myšlenky nalezl perlu (viz níže), později hojně citovanou na našich letních školách ochrany přírody pro začínající vedoucí kroužků a oddílů zaměřených na přírodu a její ochranu konaných v 80. letech. Autor téhle úžasné knihy, středoškolský profesor biologie
a tělocviku Miloš Seifert, zakladatel české woodcrafterské linie Junáka, se mi stále výrazněji jevil jako náš Ernest Thompson Seton. Svoji dobu předběhl o tolik, že ani dnes nejsme v (ekologické) výchově tak daleko, jak Seifert vybízel učitele i všechny ostatní čtenáře svých knih. Následující výňatek čtěte prosím pozorně a posuďte sami, především ekologickou závažnost závěrečné věty, kterou jsem si dovolil podtrhnout:

 

„Je třeba naši městskou mládež, tolik blaseovanou, odvésti do přírody, ale ne, aby se tam kuchařilo, stavěly stany
a znepokojovali obyvatelé, ale aby se naučili hoši dívat, přemýšlet a milovat její krásy a záhady. Ne přírodu považovat za dekoraci a kulisy lidských zábav, ale za předmět studia a přemýšlení, a sebe za jedinou složku, nepodstatnou.
(s. 22)

 

Kniha Miloše Seiferta Přírodou a životem k čistému lidství vyšla v roce 1920. Ano, přátelé, letos je tomu už rovných sto let…

 

Aleš Máchal, 22. 9. 2020

Fotogalerie:


**