Přišlo jaro a kamarádi Tola, Pola a Rošťák se domluvili, že vyrazí na výlet. To ráno seděl Rošťák v trávě a vyhlížel Tolu a Polu, byl už hodně nedočkavý a krátil si dlouhou chvíli tím, že si pohazoval s malou lahvičkou plnou husté zelené tekutiny. Když se k němu přihnaly dvě udýchané kamarádky, přivítal je nevrle: „No to je dost, že jste konečně tady!“
„Jé, co to máš?“ zaujala hned Tolu ostře zelená tekutina.
„To jsem dostal od Tyka, prý to máme vyzkoušet,“ ušklíbl se tajemně Rošťák. Hlemýždě Tyka poznali ti tři teprve nedávno, byl to všestranný kutil a vášnivý vynálezce.
„Tyk se snažil z rostlinných šťáv vyrobit ekologické palivo do svého dřevěného vozíku. Prý aby stačila jedna kapka na celé jaro a do vzduchu nešly žádné nečistoty. Jenže na první pokus mu z toho vyšlo něco jiného. Máme to vypít a nechat se překvapit.“
Zvědavost zvítězila nad nedůvěrou, Tola, Pola i Rošťák postupně zavřeli oči a napili se z lahvičky. A začaly se dít věci! Jako by je někdo ždímal a kroutil, a pak prásk! Prudce nadskočili. Když se pak na sebe podívali a rozhlédli se kolem, zjistili, že tuhé špičaté větve a šlahouny kolem nich jsou stébla trávy! A oni sami že jsou velcí... tedy spíš malí – jako třešňové pecky.
„Tak to se Tykovi povedlo! Zmenšovací sirup!“ vzpamatovala se jako první Tola.
„Bzz, bzz,“ zarachotilo najednou cosi vedle nich. O kousek dál to přistálo, vypadalo to jako chlupatý vrtulník. Seděli a snažili se být neviditelní. Podivné stvoření si jich kupodivu nevšímalo, takže si ho mohli pozorně prohlédnout. Z celého těla mu trčely dlouhé barevné chlupy, na hlavě a hrudi černé a na břiše a zadečku jasně oranžové. Mělo dvoje černá průhledná křídla, velké černé oči a černá tykadla.
Po chvíli se stvoření váhavě přiblížilo k nim.
„Dobrý den, promiňte, trochu se stydím, nejsem zvyklá na tak velkou společnost.“
„A kdo vlastně jsi?“ osmělila se Pola.
„Přece včela,“ trochu dotčeně odpověděla příchozí.
„Na včelu teda nevypadáš,“ nedala se Pola. „A nepovídej, že nejsi zvyklá na společnost. Vždyť v úle jsou vás tisíce!“
„Ach ne,“ zasmála se ta včela, „já nebydlím v úle. Patřím mezi divoké včely samotářky. My nežijeme ve velkých rojích. Stavíme si malé domečky jen pro vlastní rodinu. Jsem zednice, zednice Zdenka. Já i moje děti se živíme sladkou šťávou z rostlin, nektarem. A taky pylem. Koukněte se na můj kartáček na břiše,“ ukázala Zdenka hrdě na své oranžové bříško, „tím sbírám pyl. Je to teda dřina, řeknu vám, těch květů co musím navštívit, než něco nasbírám.“
„Ale to opylíš hodně květů, viď?“ napadlo Polu.
„To ano! Nejradši mám šťávu a pyl z květů jabloní. A všechny ty stromy, kde na jaře sbírám pyl, bývají na podzim plné jablek.“
A Zdenka vysvětlovala dál: „Sbírám totiž pyl pro své děti, aby měly co jíst, až se vylíhnou. Každému nachystám vlastní pokojíček a do něho sladkou dobrotu: pylový bochánek s nektarovou šťávou.“
„Mňam,“ olízli se ti tři bezděčně.
„A jak vlastně vypadá ten tvůj domek s pokojíčky?“ ptala se dál Tola.
„No,“ posmutněla Zdenka, „teď zrovna žádný nemám, protože strom, ve kterém jsem bydlela v chodbičce po tesaříkovi, někdo pokácel a odvezl. Ale promiňte, já jsem se s vámi zapovídala a zapomněla jsem, že letím na náš včelí sněm. Všechny včely samotářky teď mají velké starosti s bydlením a potravou, proto byl svolán sněm, kde se budeme snažit naše potíže vyřešit. Jestli vás to zajímá, můžete letět se mnou.“
„No jasně!“ vykřikli všichni tři zaráz. „Stejně jsme chtěli jít na výlet,“ dodala Tola.
„Sněmujeme nedaleko, na velké jabloni, ale musím vás varovat. Až tam doletíme, schovejte se a zůstaňte ukrytí. My samotářky jsme mírumilovné a žihadlo použijeme jen opravdu výjimečně, ale nemáme rády, když se někdo cizí míchá do našich záležitostí. Řada z nás navíc už dlouho nejedla, a to se pak každý snadno rozčílí.“
Pola nabrala Tolu a Rošťáka na křídla a vyletěli za Zdenkou.
Na velké jabloni to hučelo a bzučelo jako... no docela jako na velkém včelím sněmu. Tři kamarádi se usadili na silné větvi poblíž kmene a opatrně se ukryli za velkým listem. Koukali kolem a nestačili se divit! Tolik roztodivných včel nikdy neviděli. Jedny byly malinkaté, jiné velké, některé byly kulaťoučké, jiné štíhlé, chlupaté, lesklé, nenápadné, některé hrály všemi barvami, některé šermovaly dlouhými tykadly, jiné měly tykadélka jen krátká…
Pak si Pola všimla, že podobné včely sedí na větvích pospolu.
„Ano, každá větev patří spřízněným rodinám.“ šeptala jim Zdenka. „A je označená jejich znakem, něčím, co je pro ně typické – podívejte, leží to vždycky na podnose z jabloňového listu.“
A opravdu, na jednom listovém podnose ležela hromádka písku, na jiném kopeček hlíny, na dalším kolečka vykousaná z listů anebo chloupky z rostlin.
„Některé z nás si dělají hnízda v písku, jiné v hlíně. Některé moje příbuzné vystýlají svým dětem komůrky kolečky vykrojenými z listů, další jim staví pokojíčky z rostlinných chloupků.“
Včely přicházely postupně k předsedkyni sněmu a stěžovaly si, co všechno je trápí. Předsedala jim velká kovově lesklá fialová včela, seděla v díře po vypadlé větvi, pohodlně vystlané měkkým trouchnivějícím dřevem, a pozorně naslouchala starostem všech svých příbuzných.
„To je drvodělka,“ pošeptala jim nenápadně Zdenka.
Slova se právě ujala chlupatá rezavá včela: „Na loukách není co jíst! Když odkvetou pampelišky, nejsou tam žádné další kytky, ze kterých bychom mohly pít nektar!“
A malá černá včela s tenkými žlutými proužky na zadečku se přidala: „To je tím, že se louky pořád sekají. Sotva kytky vykvetou, šup, naráz je celá louka posečená! A my nestihneme nasbírat pyl a nektar do pokojíčků pro naše děti. I samy máme hlad. Kdyby nám nechali aspoň kousíček louky! Vždyť moje děti neumí jíst nic jiného než šťávu a pyl ze zvonků,“ dodala smutně.
„A ty moje zase z pryskyřníků!“ volala jiná.
„Chceme zpátky obyčejné hliněné polní cesty! Teď je všude samý asfalt a beton a cyklostezka a my si nemáme kde vyhrabat hnízda!“ stěžovaly si včely s hustými žlutými kartáči na nožkách.
„My na bydlení nejsme náročné,“ přidaly se uvážlivě včely zednice ze Zdenčiny rodiny, „stačí nám třeba i prázdná hlemýždí ulita. Jenže, jak často takovou najdete?“
„Náš kamar…“ vyskočil málem z úkrytu Rošťák, který už ty nářky nemohl poslouchat a chtěl něco udělat. Ale Tola ho naštěstí včas stáhla zpět a zacpala mu pusu: „Ať tě ani nenapadne se jim ukazovat! A už vůbec ať tě nenapadne nabízet jim Tykovu ulitu! Je obsazená, jestli sis nevšiml, bydlí v ní přece Tyk.“
Rošťák zahanbeně sklopil uši a mlčel, někdy byl prostě moc hrrr.
„Jsme vděčné za jakoukoliv prázdnou dutinu,“ pokračovaly zednice, „třeba stébla rákosu, štěrbiny ve zdi, chodbičky a dutinky po broucích ve dřevě starých stromů. Jenže takových stromů teď moc není, jsou vykácené. Stačí nám třeba jen škvíry mezi trámy na střeše…“
„No tak se nastěhujte do mojí boudy!“ vykřikl Rošťák a skočil přímo doprostřed shromáždění. Tentokrát ho Tola neudržela.
Shromáždění ve vteřině ztichlo. Na Rošťáka se zlověstně upřely tisíce včelích očí a namířily stovky kusadel.
„My jsme tady taky, nedáme tě, Rošťáku!“ vykřikly i Tola s Polou a postavily se vedle něho.
Strašlivé ticho by se dalo krájet, ti tři užuž cítili, jak se do jejich peří a kožichů zabodávají žihadla a zarývají kusadla. A pak se najednou všechny včely začaly smát! Sova, pes a kočka velikosti třešňové pecky, to se nevidí každý den!
Když se dosmála i předsedkyně drvodělka, udeřila do gongu, aby zjednala ticho, a přísně se zeptala: „Kdo jste a co děláte na našem sněmu?“
A trojice jí pověděla všechno o tom, jak chtěli na výlet, o zmenšovacím sirupu hlemýždě Tyka a o tom, jak se potkali se zednicí Zdenkou.
„Poslyš, Rošťáku, tys nabízel k bydlení svoji dřevěnou boudu, to není špatný nápad. Pár by se vás tam vešlo,“ pokynula drvodělka směrem k větvi, na které seděly zednice, a ukázala na několik nejbližších.
„Děkujeme, budeme bezproblémoví nájemníci, spolehni se! Boudu ti nezničíme, jen si zalezeme do škvír mezi prkna a vůbec o nás nebudeš vědět,“ slíbily Rošťákovi vybrané zednice.
„Ovšem co s vámi všemi ostatními? A co s potravou?“ už si zase zoufala drvodělka.
„O něčem bych věděla,“ přihlásila se o slovo Pola. „Při svých nočních toulkách jsem našla starý sad, o který se moc nikdo nestará. Je tam spousta starých vykotlaných stromů. Dutin a chodbiček je tam habaděj, jen se do nich nastěhovat! A tráva se tam taky moc často neseká,“ dodala významně. „Dokonce mám dojem, že je poblíž i udusaná hliněná cesta,“ mrkla na včely se žlutými kartáči na nohou. „Jestli chcete, dovedu vás tam.“
A tak Pola zase nabrala Rošťáka a Tolu na křídla a celé včelí shromáždění se vzneslo a letělo za nimi.
Včelám se starý sad hned zalíbil, poděkovaly a pustily se do práce. Některé se vydaly na obhlídku dutin vhodných ke stavbě hnízda, ty nejhladovější odletěly za sladkým nektarem na květy.
A naše trojice Tola, Pola a Rošťák? Vydali se hledat Tyka, aby jim namíchal něco, po čem budou zase normálně velcí.
Znáte včely samotářky? Co umí a proč jich ubývá?
Kromě „obyčejných” včel medonosných, které chováme v úlech, žije volně v přírodě ještě dalších asi šest set druhů včel. Říká se jim včely samotářky, protože netvoří velké roje. Stejně jako včely medonosné ovšem sají nektar a sbírají pyl. Některé s pomocí chloupků na břiše v květu „plavou” mezi
tyčinkami jako v moři a pyl z nich vyčesávají vrtivými pohyby zadečku. Jiné pyl sbírají na kartáčky na nohou, stejně jako včely medonosné. Některé se umějí dostat i do květů, kam obyčejné včely nedosáhnou, podobně šikovní jsou také čmeláci.
Samotářky jsou vybaveny žihadlem, ale vzhledem ke své mírné povaze ho používají jen opravdu výjimečně.
Proč jsou samotářky tak důležité?
Včely medonosné, včely samotářky a další hmyzí opylovači, jako čmeláci, pestřenky nebo motýli, umožňují rozmnožování tzv. hmyzosnubným rostlinám. Takových je ve střední Evropě většina, asi 80 %, často kvetou výraznými barvami, mají zajímavý tvar či kresbu květů, krásně voní – nebo všechno dohromady. To aby na své květy přilákaly hmyz, který je při sbírání pylu a sání nektaru opylí. Pro rostliny je to životně důležité – bez opylení nemohou vytvořit semena.
Semena a plody tvoří potravu asi čtvrtiny všech ptáků a savců, od hrabošů třeba až po medvědy. Takže kdyby nebylo hmyzích opylovačů, poznali by to i lidé: úroda jablek a hrušek by byla výrazně menší. Podobně to platí pro švestky, třešně, mandloně, jahody, okurky, slunečnici, řepku a další plodiny, které lidé pěstují a jedí. Žádná lidská technologie neumí opylovače nahradit.
Samotářky nevyrábí med, který včelám medonosným slouží jako potrava na zimu. Samotářky totiž na zimu buď hynou, nebo ji prospí, takže jíst nepotřebují. Své larvy přímo nekrmí, zato jim chystají pokojíčky – každé larvě připraví do zvláštní komůrky bochánek pylu slepený nektarem, aby měla
co jíst, jakmile se vylíhne.
Kde která bydlí?
Samotářky mají někdy trochu legrační jména – chluponožky, pískorypky, drvodělky, čalounice, zednice nebo vlnařky. Uhodnete proč? Souvisí to často s tím, kde a jak si staví hnízda.
Čalounice rády hnízdí ve dřevě. Dutinku si samy vystelou listem, vystřiženým do kolečka. Používají k tomu mladé listy
třeba z růží, habru nebo buku.
Pískorypky dělají do písku a udusané hlíny chodbičky až půl metru hluboké, na konci rozšířené do komůrek. Do nich nanosí pyl, nakladou vajíčka a chodbičku zazátkují. Ta místa poznáte podle dírek v zemi a kopečků vyhrabané hlíny, co vypadají jako malinkaté krtčí hromádky.
Zednice, mezi které patřila i Zdenka z příběhu, vyhledávají různé přirozené dutiny, např. spáry ve zdi. Od toho získaly své jméno. Mohou bydlet na půdách ve starých cihlách, v doškových střechách, v suchých stoncích nebo v opuštěných chodbách jiného hmyzu. Nepohrdnou ani prázdnou hlemýždí ulitou – rozdělí ji na komůrky a celou ji schovají pod listí či jehličí.
Maltářky míchají „maltu” z písku a slin a slepují s ní hnízdo na skalách či zdech.
Vlnařky vyrábí pokojíčky pro svá mláďata z rostlinných
chlupů.
Drvodělky fialové, které známe z pohádky, rády hnízdí v trouchnivějícím jabloňovém dřevě.
Co je ohrožuje?
Včely samotářky z přírody mizí, protože nenachází potravu nebo vhodné místo ke stavbě hnízda. Chybí jim buď staré stromy provrtané od dřevokazných živočichů (brouků tesaříků nebo červotočů) nebo holá půda na pastvinách a na cestách. Asfaltování polních cest a cyklostezek jim bere další místa, kde by mohly žít. Samotářky, které hnízdí ve dřevě, využívají už hotové chodbičky a štěrbiny, samy si nové nedělají, takže se nikdo nemusí bát, že mu provrtají dřevěnou střechu.
Samotářkám také ubývá potravy, v krajině je málo květů. Když odkvetou pampelišky, na spoustě luk není téměř žádná další květina, která by včelám nebo motýlům nabízela nektar. Pomohlo by jim, kdyby lidé nesekali louky tak často, případně je nesekali najednou, ale po částech, aby měly samotářky čas nasbírat potravu pro budoucí larvy a nachystat jim pokojíčky.
Více se o tom dozvíte v následujícím příběhu.
Co můžete udělat vy, děti?
Nachystat pro včely samotářky hmyzí hotel, třeba i na balkóně. A také jim pomůže, když na zahradě nebo na balkóně vysejete kvetoucí rostliny.
Pohádku si můžete přečíst také v polštině, angličtině a slovenštině.
Knihu Dobrodružství Toly, Poly a Rošťáka, ze které je i tento příběh, jsme vytvořili díky podpoře z Visegrádského fondu a spolupráci s organizacemi Fundacja CultureLab z Polska a DAPHNE – Inštitút aplikovanej ekológie ze Slovenska.