Léto se pomalu chýlilo ke konci. Rošťák, Tola a Pola seděli na pláži a užívali si posledních slunečných dnů. Zahrabávali se do písku a hráli si na mořské panny. Při tom neustále nacházeli nějaké poklady.
„Jé, koukejte, víčko!“ vykřikl Rošťák, vyhodil vršek od lahve do výšky a pak ho položil na Tolin nový ocas mořské panny. Zanedlouho zas našla Tola starou lopatku a hned s ní začala uplácávat rybí chvost svého kamaráda.
„Teď už se nevyhrabeš! Zůstaneš na pláži navždycky! Jsi v písečném vězení!“ vyhrožovala Rošťákovi.
„Ani náhodou!“ hrabal se Rošťák z uplácaného písku. Vyskočil na nohy a začal Tolu lechtat. Ta rychle vyprostila svoje packy a dala se do běhu.
„Nechytíš mě!“ volala.
„Ale chytím!“
Pes vesele přeskakoval přes kopečky písku na pláži a blížil se ke kočce víc a víc. Už už se chystal, že ji chytne, když mu noha uvízla v něčem tvrdém a ostrém – bum, natáhl se do písku čumákem napřed.
„Au! Co to bylo?“ pištěl naštvaně. „To bolelo!“
Rošťákova tlapka zůstala v prázdné plechovce od oříšků. Chvíli trvalo, než se z ní vyprostil. Packa byla trochu poškrábaná, ale nebylo to zlé.
„Proč tu všichni odhazují odpadky? Tahle pláž je jedno velké smetiště!“ Rošťák měl po náladě a trošku kulhal.
Pomalu se vrátil k sově, chtěl se natáhnout do písku a trochu si odpočinout, jenže Pola ho zničehonic popadla za packu, Tolu chytla taky a oba je táhla k vodě.
„Podívejte, tuleň! A s košíkem na čumáku,“ ukazovala Pola do moře.
„Třeba by ti ten košík půjčil, Rošťáku, až se zase budeš moc rozčilovat,“ škádlila ho Tola. „Když jsou psi moc vzteklí, měli by mít košík.“
Smích je ale brzy přešel. Když k nim tuleň doplaval blíž, viděli, že je vysílený a sotva dýchá. Zamotal se totiž ještě navíc do jakési sítě.
„Co se ti stalo?“ ptali se ho. „A proč máš ten košík?“
„Jmenuji se Klára,“ zasípala tulení samička. Namáhavě k nim udělala několik skoků a vyčerpaně klesla na pláž. Za chvíli začala vyprávět: „Před pár dny, když jsem lovila ryby, plavala v moři i tato věc. Já jsem do ní omylem strčila hlavu a od té doby ten kus plastu nemůžu sundat. A pak jsem se ještě zamotala do sítě. Plave se mi těžko a skoro nemůžu pohnout hlavou, jak mě to na krku škrtí. Pomůžete mi se z toho všeho vysoukat?“
Všichni se ke Kláře sklonili a začali ji vysvobozovat. Šlo to pomalu. Když jí konečně sundali z krku ten kus plastu, zkoumali, co to vlastně původně bylo.
Rošťák si vzpomněl: „Aha! To je nosič na lahve, v tom si někdo nosí na pláž pití.“ Pak Kláru vymotali ze sítě. „A tohle asi byla plážová taška,“ pokýval Rošťák hlavou, „jenže roztrhaná, takže ji na pláži zahodili, i s prázdnými lahvemi od vody. A příliv ji odnesl do moře.“
Tuleni nemají moc rádi společnost jiných zvířat, takže i když jim Klára byla za pomoc velmi vděčná, rychle poděkovala a odplavala zpět do Baltského moře. Nakonec jim z dálky zamávala.
Pro Polu, Tolu a Rošťáka byla příhoda s Klárou poslední kapka.
„Něco musíme udělat,“ řekla Pola odhodlaně. „Nesmíme dovolit, aby se něco takového opakovalo. Kdo se má na všechny ty odpadky dívat? Plavou v moři, povalují se na pláži, ohrožují zvířata a otravují oceán.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Rošťák. „Ale co s tím můžeme dělat? Jenom my tři na to nestačíme. “
„Mám nápad!“ vykřikla Pola a rychle letěla k jejich prázdninovému domku. Tola s Rošťákem se zvědavě rozběhli hned za ní.
Celý večer strávili kreslením, malováním, stříháním a lepením. Pozdě v noci, když už ostatní spali, se vydali zpět na pláž. Kamkoliv to šlo, lepili plakáty nebo něco upevňovali do písku. Co na plakátech bylo? To se návštěvníci pláže dozvěděli hned ráno.
Na všech plakátech byla hesla, která v noci trojice vymyslela: sdělovala, jaký odpad patří do kterého koše. Plakáty také zvaly děti, aby se připojily k Ekohlídce a přišly na první setkání. Ale to nebylo vše. Na pláži byly na několika místech rozmístěny i barevné odpadkové koše. Žlutý měl na sobě namalovanou plastovou lahev, zelený lahev skleněnou. Na modrý Pola namalovala noviny, které představovaly všechen papír, hnědý byl ozdoben kresbou slupky od banánu. Na černém byl nápis NETŘÍDITELNÝ ODPAD.
Každý, kdo na pláž přišel, byl překvapen.
První setkání Ekohlídky proběhlo v poledne. Tola, Pola a Rošťák všem zvířatům rozdali oranžové pásky a píšťalky. Všechny hlídky měly dohlížet na pořádek na pláži a nenechat nikoho odhazovat odpadky do písku. Kdyby někdo z Ekohlídky odhazování odpadků uviděl, měla píšťalka posloužit jako upozornění.
To byl den! Píšťalka zněla na pláži každých pět minut.
„Promiňte, pane medvěde! Upadl vám ohryzek od jablka. Žádná jabloň nám tady z něho na písku nevyroste. Prosím, hoďte ho do koše na bioodpad,“ upozorňovala malá veverka medvěda, když se ho chtěl nenápadně zbavit.
„Slečno, promiňte. Koš není magnetický. Kovová víčka k sobě nepřitáhne. Dejte je do správného koše, prosím,“ vysvětloval Rošťák, když si všiml, jak někomu vypadl kovový vršek a tvářil se, jako by si toho nevšiml.
„Plastový sáček do moře nepatří a mohl by ublížit rybám!“ zavolal někdo další na dva malé králíky, kteří stáli po pás ve vodě a nabírali do sáčku vodu, a když praskl, nechali ho tam plavat.
Ekohlídka navíc celý den vyhrabávala z písku starší odpadky. Dospělá zvířata při pohledu na mláďata užasla. Tak malí a takový randál dělají! Neustále pískají a křičí, nemůžou to všechno uklidit potichu? Když ale večer všichni uviděli, jak je pláž najednou krásně vyčištěná, pochválili je.
„Udělali jste kus práce!“ řekli pak nakonec i ti, kteří po sobě předtím neuklízeli a ledacos nechávali jakoby omylem ležet.
I všechny z Ekohlídky hřál po dnešku dobrý pocit. Těšili se, až přijede popelářské auto a uvidí, kolik smetí se jim povedlo roztřídit. Čekali až do setmění. Když uviděli blížící se světla popelářského vozu, vyskočili.
Představte si jejich překvapení, když popelář Albi uviděl koše s papírem a zakřičel na svého kolegu: „Smíšený odpad. Vezmi to, Ríšo!“
Pak nakoukl do bioodpadu a bylo to zase: „Smíšený. Můžeš, Ríšo!“
„Počkat, cože?“ vykřikl Rošťák nervózně.
„Třídili jsme to celý den, proč to teď házíte všechno dohromady?“
Chtěl ještě něco dodat, ale Albi vzal modrý koš a kývl na Rošťáka, aby přišel blíž.
„Vidíš ty špinavé a mastné ubrousky a papíry?“ zeptal se.
„Ano, ale papír přece patří do modrého,“ řekl Rošťák pomalu a nespouštěl oči z odpadků.
„To máš sice pravdu, ale nemůžeme míchat špinavé a mastné papíry s čistými. Všechno se to zašpiní a vyrobit z tohoto znovu nějaký papír je mnohem složitější. Takže jedině čistý!“
A tak to bylo u všech košů. Když skončili, zadíval se popelář Albi na jejich smutné výrazy a řekl přátelsky: „Není to jednoduché, že? Poslouchejte, jsem moc rád, že máte zájem něco změnit a začali jste s tříděním odpadu. Teď uděláme další krok. Ukážeme všem, jak správně třídit, aby z odpadu mohlo skutečně být znovu něco vyrobeno. Určitě vymyslíme, jak ostatní naučit třídit
správně.“
Ekohlídka spolu s Albim vyrazila k prázdninovému domku. Všichni se dovnitř nevešli, takže někteří zůstali venku.
Tentokrát byli hotovi mnohem rychleji, protože se Ekohlídka oproti včerejšímu večeru pořádně rozrostla. Někdo maloval, někdo stříhal. Kdosi donesl koše, polepili je znovu a roznesli po pláži. Na každém koši přibylo vysvětlení, které odpadky do něj patří, a které ne. A taky informace o tom, co se s vytříděným odpadem stane nebo co se z něj vyrobí.
Když se Rošťák druhý den nedaleko košů zastavil, usmál se od ucha k uchu. To když se znovu podíval na heslo, které včera vymyslel.
Co tam asi napsal? A nepřipojíte se k Ekohlídce i vy?
Věděli jste, že odpadky ponechané volně v přírodě mohou být pro zvířata nebezpečné?
Když zůstanou ležet na pláži, v parku, v lese nebo na chodníku, nezmizí jen tak. Není to jako s listy nebo větvemi,
které se za čas rozloží a vytvoří humus. Odpad vytvořený lidmi se rozkládá v přírodě velmi dlouho, v některých případech až mnoho tisíc let.
Pro zvířata není setkání s odpadky ničím příjemným. Když se v příběhu Klára zamotala do plastového obalu a do sítě, bránilo jí to v dýchání i v pohybu. Mnozí mořští ptáci si pletou plastové sáčky, víčka a jiné drobné plasty s potravou. Když je zhltnou, zůstanou jim v žaludku do konce jejich života a pomalu je otráví. A plastových odpadků plave v mořích opravdu hodně, čím dál víc. Když se zvířata potkají s odpadky například v lese, můžou se také vážně poranit nebo v nich uvíznou jako v pasti –vzpomeňme si na Rošťáka a jeho nohu zaraženou do plechovky.
Pět miliónů let, pět minut nebo pět vteřin?
Víme, že je dobré odpad třídit. Ještě lepší je ale zamyslet se dřív, než stojíme před košem a váháme do kterého z nich odpadek patří. Vyrobení většiny věcí, které máme kolem sebe, a které denně používáme, bylo velmi náročné. Nás lidi to stálo spoustu přemýšlení, nápadů, úsilí a energie, materiál na ně rostl velmi dlouho.
Dřevěná židle, na které sedíme, rostla v lese jako strom zhruba sto let před tím, než jsme se na ni posadili.
Stínidlo stolní lampy, plechovka od nápoje, víčko od jogurtu nebo alobal od čokolády jsou vyrobeny z kovu hliníku, který se před milióny let ukládal do kamenů a hornin hluboko v zemi. Lidé ho ze země složitě dobývají, horniny všelijak melou, přidávají k nim chemikálie, to vše pak louhují, vypalují a jinak zpracovávají a teprve pak z hliníku mohou něco vyrobit. V mobilech je kromě hliníku mnoho dalších kovů.
Plastová slámka, kelímek nebo lahev jsou z ropy, která se milióny let tvořila hluboko v zemi. Také ropa prošla složitou
cestou dobývání ze země nebo z moře a dalším dlouhým zpracováním, než se dostala jako kelímek do našich rukou. Z kelímku se pije pět minut a pak skončí v nejbližším koši. Kolik je pět minut proti pěti miliónům let? Kelímek cestuje na skládku,
kde další stovky let bude ležet, než se rozloží. Nebo do spalovny, kde vyletí komínem ven jako kouř, který způsobuje oteplování naší planety. (Více se o tom dozvíte v poslední kapitole).
Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne. Jde to zkusit i trochu jinak? Co se na pět vteřin zamyslet, než něco koupíme? Zkusme vždycky uvážit, zda to nutně potřebujeme. Když se rozhodneme, že ano, tak nám koupená věc slouží. Pak doslouží, možná se pokazí nebo se nám už nehodí. A zase můžeme přemýšlet dál... protože – nemohla by se hodit někomu dalšímu? Můžeme ji použít jinak?
Můžeme kelímek použít ještě jednou a jinak? A lahev? Nebo krabici? Třeba s oblečením se dá takto výborně kouzlit. Zašívat, přešívat, skvrny na tričku přemalovat. To, co se nám už nelíbí, někomu darovat, dát do bazaru nebo charitních obchůdků. Možností je hodně. Je pravda, že nás to stojí mnohem více času a úsilí. Když už nejde ani věci opravit, darovat nebo využít jinak, tak putují do koše, takže jdeme...
Třídit!
Když odpadky vyhodíme do koše bez třídění, už se nedají znovu využít a skončí na skládce nebo ve spalovně. Víme, že na skládce budou ležet ještě hodně dlouho. I obyčejný ohryzek od jablka se tam rozkládá mnohem déle, než když ho dáme do kompostu. Plastové lahvi to trvá sto let, dětské papírové plence dokonce dvě stě padesát. Sklenička od zavařeniny by na skládce vydržela tisíce let. Když ji dáme do kontejneru na sklo, v továrně se roztaví a vyrobí se skleničky nové. Se sklem to jde takto dělat skoro donekonečna. A přírodě tím velmi pomůžeme, protože není třeba ze země těžit horniny na výrobu skla nového.
I z vytříděného papíru, kovu nebo plastu můžeme něco vyrobit: z vytříděného papíru lepenku nebo toaletní papír,
kov se přetaví na nový kov. Z ohryzku jablka bude kompost a nakonec dobrá půda. Dokonce i z plastových lahví se dávyrobit jiný plast. Když se vše správně roztřídí. V různých zemích a v různých městech nejsou pravidla třídění jednotná. Takže si před vyhozením do kontejneru nebo do koše na tříděný odpad pořádně přečtěme, co kam patří. I v příběhu bylo vidět, že je to opravdu důležité.
Co můžete dělat vy, děti?
Všechno, co je popsáno výše. Takže se nejdříve před nákupem nové věci na chvilku zamyslete. Když nějaká věc doslouží, tak vymýšlejte, jestli by se dala použít jinak nebo jestli by posloužila někomu jinému. A před vyhozením odpadky pečlivě roztřiďte.
Pohádku si můžete přečíst také v polštině, angličtině a slovenštině.
Knihu Dobrodružství Toly, Poly a Rošťáka, ze které je i tento příběh, jsme vytvořili díky podpoře z Visegrádského fondu a spolupráci s organizacemi Fundacja CultureLab z Polska a DAPHNE – Inštitút aplikovanej ekológie ze Slovenska.