Paprsky ranního sluníčka zahřívaly kukuřičné pole. Bylo to velikánské pole naslunečné straně kopce, až k obzoru se vlnily pěkně vyrovnané řádky kukuřice. Hospodařila na něm myš Terka, která bydlela v noře vyhrabané v písku na jeho dolním konci.
To ráno Terku zašimraly sluneční paprsky na kožichu, probudila se, protáhla se a hned zvědavě vykoukla ven.
„No jo,“ zamračila se hned, „to jsem si mohla myslet: na nebi ani mráček, zas bude slunce pražit celý den. A já bych tak potřebovala aspoň malý deštík, aby zavlažil moje pole. Jinak se žádné úrody nedočkám. Stačila by přeháňka nebo aspoň pár kapek.“
Terka měla po náladě, přestože byl krásný den a čekala návštěvu přátel Toly, Poly a Rošťáka. Dokonce i chuť na snídani ji přešla, a to měla z loňska schovaných ještě pár slunečnicových semínek. Místo snídaně popadla koneva vydala se k potoku.
„Kdy vlastně naposledy pršelo?“ přemítala cestou a nemohla si vzpomenout.„To už je hodně dávno.“
Když došla k potoku, uviděla kalnou tenkou stružku, která se skoro ztrácela pod suchým listím. „Ten potok taky není žádná sláva, vody je v něm čím dál míň. Jestli to tak půjde dál, nebudu mít za chvíli čím zalívat.“ Bylo to vážně k vzteku.
Terka nabrala vodu a vydala se zpět na pole. Zalila první rostlinku kukuřice,vyprahlá a rozpraskaná hlína jen zasyčela a rostlinka začala narovnávat své zvadlé listy. Terka se vydala znovu k potoku, sluníčko pražilo a pražilo. Před polednem už z potoka nešlo vodu nabrat, jak jí bylo málo, a Terka musela se zaléváním přestat.
Neměla ale čas o tom víc přemýšlet. Ve chvíli, kdy se vracela domů, dorazili její přátelé Tola, Pola a Rošťák.
„Ahoj Terko!“ volala Tola už zdálky.
„Ahoj Terko! Dlouho jsme se neviděli,“ dodali Rošťák a Pola, když k nimTerka zamířila.
Radovala se, že ti tři dorazili zrovna dnes. Vylepšili jí po tom úmorném dopoledni náladu. Taky něco dobrého na zub ji povzbudilo. Všichni čtyři si pak povídali dlouho do večera.
Ráno Terku zase zašimraly sluneční paprsky na kožichu. Zrovna se chystala připravit všem snídani a vyhlédla z nory ven. Nemohla uvěřit svým očím. To snad ne! Na kraji jejího pole jsou vykopané veliké díry!
„Rošťáku, tys vyhrabal díry do mého políčka?“ obořila se překvapená Terkana Rošťáka, sotva otevřel oči.
„Já? Ne… Myslel jsem, že to ty.“
Když pochopila, že Rošťák říká pravdu, běžela se Terka hned podívat na tu spoušť. Jedna, dvě, tři, deset děr velkých jak sopečné krátery!
„Tak ono nestačí, že moje kukuřice skoro usychá! Někdo mi ji chce úplně zničit! Vždyť ty díry poškodí kořeny a ona uschne úplně!“ rozzlobila se.
Zavolala na kosa, který se opodál snažil ze země tvrdé jako kámen vydolovat něco k snědku: „Hej, kose! Neviděls někoho, jak kope díry na mém poli?“
„Neviděl, mám svých starostí dost!“ zvedl kos hlavu od rozdělané práce. Ale hned se znovu pustil do klování.
Terka se dál nerozmýšlela: „Tohle mi tady nikdo dělat nebude! Ty díry zasypu a v noci budu svoje pole hlídat!“
Co vám budu povídat. Když Rošťák, Tola a Pola uviděli ustaranou Terku, neváhali a začali spolu s ní hrabat a hrabat, až všechny díry zahrabali. Po celém dni stráveném na poli všichni kamarádi usnuli jako špalky. Ani pád stromu těsně vedle hlavy by je neprobudil.
Dalšího rána Terka otevřela oči, rozhlédla se a díry... díry tam byly zase. A bylo jich ještě víc! Navíc dole u cesty byla díra veliká aspoň na třicet velkých myších skoků!
„Rošťáku, Tolo, slyšeli jste v noci něco?“ zeptala se naštvaně Terka.
„Ne. Já neslyšel nic,“ krčil rameny Rošťák. „Stalo se zas něco?“
Pak se podíval kolem sebe. Opravdu! Děr bylo ještě víc než včera.
„Proč by to někdo dělal?“ ptala se překvapeně Tola.
„Není to vůbec vtipné,“ přiznala Pola.
Když se trochu vzpamatovali, Pola zavolala na ploštici, která sála šťávu na veliké přesličce: „Hej, ploštice! Nevidělas a neslyšelas někoho, jak kope na Terčině poli? Muselo jich být víc, tohle by nikdo sám nedokázal!“
Ploštice rozvážně pokyvovala: „Viděla, neviděla, každopádně jsem slíbila, že nic nepovím. A už se mě na nic neptej!“ A frr, odletěla pryč.
Tentokrát to Terce trvalo o chvilku déle, než vyskočila a řekla si: „Na mě si jen tak nepřijdou, já jim ještě ukážu!“
Začala čenichat a pátrat v okolí děr. Zjistila, že od nich vedou vyjeté kolejek sousedově zahradě. Terka tam nikdy nechodila, protože se trochu bála.Zahrada byla divoká a zanedbaná, jako džungle. A toho hluku, hmyzíhobzukotu a cvrkotu! Terka se radši vždycky vrátila na své pěkně uklizené pole.
„Mám nápad,“ řekl Rošťák, „tyhle díry tady necháme, schováme se za keře a za kameny a budeme v noci číhat na pachatele. Co vy na to?“
Všichni souhlasili s Rošťákem, byl to dobrý nápad.
V noci se bohužel nic nedělo, Rošťák, Tola, Pola i Terka museli běhat do kolečka, poskakovat a chvílemi se štípat, aby neusnuli. K ránu si dokoncena chvilku zdřímli, když vtom Tolu probudila veliká rána, až vyděšeně nadskočila.
„Áááá!“ ozvalo se z díry a Tola se tam honem běžela podívat.
„Aááá!“ nadskočila pak a vykřikla taky. V šedém ranním oparu se na ni totiž vynořilo něco obrovského. Něco s jednou velikánskou nohou a ohromnýma očima na dlouhých chapadlech. Bylo to skoro tak velké jako kočka.
„Rošťáku! Polo! Terko! Pomoc, pomoc! Příšera! Je tu velká příšera!“ křičela ze všech sil.
„A kde? Kde vidíš příšeru?“ ptala se příšera zmateně a rozhlížela se.
„No… kde? Ty jsi ta příšera!“ řekla Tola vystrašeně.
Velká hlava s velkými brýlemi vytáhla zrcátko, podívala se na sebe a řekla klidně: „Hm, může se o mně říkat hodně věcí, ale příšera nejsem. Já vlastně zapomněl... už vím, proč jsi tak ječela! Myslíš, že jsem obr, ale to je jen trik. Cha cha cha! Raději se podívej pořádně pod nohy! “
Tola si ve vteřině všimla, že přímo pod nimi na dřevěné desce s kolečky a se stojanem s velkou lupou… stojí... hlemýžď, hlemýžď Tyk. Spadl do díry, kterou noc předtím sám vykopal.
Na první pohled bylo jasné, že Tyk je velmi zaměstnaný hlemýžď, který vše potřebné pro svou práci nosí s sebou. Na tykadlech měl zvláštní brýle a na ulitě se mu houpala vrtačka a pila.
„Tak ty ses mě opravdu bála?“ smál se hlemýžď, „moc se omlouvám, že jsem tě tak vystrašil. Vyrobil jsem si tento vozík s lupou, aby na mě nikdo nešlápl. S takovým zvětšovacím sklem vypadám jako velký a krásný hlemýžď!“ řekla upravil si motýlka, uvázaného nad pracovní zástěrou.
„Tak to ty kopeš díry na mém poli?“ zaprskala Terka vztekle, když doběhla k Tole a Tykovi. „Děláš ostudu všem plžům. Zničíš mi celou úrodu! A navíc, odhrabání jsme tu my, myši a hraboši!“
„Ostudu ne, to ne. Díry ano, to ano, to jsem byl já. A skromně podotýkám,že i já se trochu vyznám v kopání děr, přestože nemám takové tlapky jako ty,“ odpověděl hrdě Tyk a ukázal vedle sebe. Teprve teď si Terka všimla, že opodál leží něco jako ohebná železná ruka, bezpochyby Tykův vynález. A taky vozíky plné sazenic stromů a keřů.
Terce svitlo a rozzlobila se ještě víc: „Takže ty mi tu chceš sázet stromky? To nevíš, že kořeny stromů vypijí všechnu vodu a na moji kukuřici nezbude nic?“
„Ale Terinko! Zlatíčko! Nerozčiluj se. Snažím se ti pomoct, ne ublížit,“chlácholil ji hlemýžď Tyk. „Vím, že jako polní myš miluješ zrní, a na svoje velké pole můžeš být opravdu pyšná. Ale podívej se na to takhle: tvoje pole začíná vysychat. Ani když prší, žádná voda na něm nezůstane, steče dolů po tvrdé hlíně mezi řádky kukuřice jako po skluzavce. Do hlíny se nevsákne nic. Co má potom kukuřice pít? Za chvíli zežloutne a bude po ní.“
„Tak proč teda ty stromky? Víš, kolik vody potřebuje takový strom? Vypijí z půdy všechnu zbývající vodu. A když zaprší, budou krást vodu mé kukuřici!“
„Kdepak, kdepak! Právě naopak. Stromy vodu skladují. Podívej se pořádně… Ale nejdřív mi pomozte ven.“ Pola, Tola a Rošťák vytáhli z díry Tyka i s vozíkem. Tyk na něm uvolnil místo pro Terku, která trochu váhavě nastoupila, a jeli společně k nejbližšímu stromu u Tykovy zahrady. Tyk vyhrabal blízko kmene trochu hlíny a vyzval Terku: „Zkus si ji sama!“
„Hm, je trochu mokrá. Jak to?“ divila se Terka, když do hlíny strčila tlapku.
„Stromy umí chytat a držet vodu,“ vysvětloval Tyk. „Kořeny pijí vodu přidešti. A tenoučké kořínky dělají hluboko do hlíny chodbičky, voda do nich zateče a je tam schovaná. A když je sucho, kořeny ji můžou z hlíny zase vypít.“
Tola, Pola a Rošťák museli přiznat, že měl Tyk pravdu. Slyšeli o tomhle umění stromů už dřív, ale tak názorně jako Tyk jim to ještě nikdo neukázal.
A to není všechno, stromy toho umí ještě víc. Jedem se podívat. Nasedat!“zavelel Tyk a vyrazili k jeho zahradě. Tam Terka nejprve ostýchavě seskočila, pak se zhluboka nadechla a zvědavě se rozhlížela kolem. Rostla tam spousta keřů a stromů, ze kterých visely dlouhé šlahouny popínavých rostlin. Sem tam dýně, sem tam brambory, okurky, kukuřice, řepa, fazole, jahody, mezitím různé bylinky. K tomu spousta plevele, všechno páté přes deváté. Všude se to vinulo, bujelo, pučelo a hučelo, až z toho šla Terce hlava kolem. A uprostřed zahrady stál krásný dřevěný domek se střechou porostlou rozchodníky – Tykova dílna.
„Jak to, že se tady tak dobře dýchá a není tu takové horko?“ zeptala se, když se vynadívala.
„Hlavně díky stromům, dělají chládek a stín. A taky ostatní rostliny tomu pomáhají. A samozřejmě ještě něco,“ a Tyk vedl Terku ještě dál, k jezírku.
„Páni, tady je voda opravdu všude!“
„To víš, my hlemýždi vlhko nutně potřebujeme, jinak vyschneme.“
„Takže ta velká díra na mém poli má být taky...?“ pochopila Terka.
„Správně, ta je pro jezírko,“ pokyvoval Tyk. „V něm bude voda, kterou můžeme zalívat moji zahradu i tvoje pole.“
Terka si Tyka udiveně měřila. Teprve teď si uvědomila, že všechny ty díry na stromy, které vykopal, i tu velikou díru na jezírko, udělal na hranici mezi svou zahradou a jejím polem. Aby ani její pole neusychalo.
Tyk pochopil, co se Terce honí hlavou, a začervenal se. A když už se červená hlemýžď, to je panečku něco. Spadly mu brýle... a začal vysvětlovat: „No…no… myslel jsem si, že když udělám něco užitečného, posloužím své zahradě i tvému políčku… víš... já...“ Tyk byl najednou tak rozpačitý, že se musel schovat do ulity.
Terka se rozhlédla vpravo a vlevo, dívala se na všechny rostliny, prohlédla si lupou kořeny a konečně se podívala zpátky na Tyka.
„Dobře, Tyku. Vylez z té ulity. Jestli je to pravda, měls mi to říct už dávno!“
„Takže můžu pokračovat v sázení?“ vystrčil Tyk nejistě hlavu.
„No jasně, Tyku! Budu sázet s tebou a jsem si jistá, že moji přátelé námpomůžou. Že jo?“
To už vylezl Tyk z ulity celý a usmál se od ucha k uchu. Konečně hoTerka vyslechla. Konečně jí mohl říct o rybnících a mokřinách, o pěšinách z nastrouhané kůry, o tom, že by mohla místo jednoho velkého lánu kukuřice mít menší záhony kukuřice, brambor a řepy a kdoví čeho, co si navymýšlí. A mezi ty záhony že se hodí vysázet keře a stromy nebo udělat proužky trávníku, protože to všechno chrání před suchem. A taky… Měl v hlavě tolik nápadů!
A Tola, Pola a Rošťák? Byli moc rádi, že mají nového kamaráda, který Terce pomůže ubránit její políčko před suchem.
Jak můžou stromy pomoci se suchem?
Myš Terka měla v příběhu velké starosti se suchem. Hrozilo,že jí uschne celá úroda kukuřice, hlína na jejím poli byla rozpraskaná a potůček, ke kterému chodila pro vodu nazalévání, skoro zmizel.
Poznáme i ve městě nebo doma, že je sucho?
Sucho poznáme i ve městě, i když o něco hůř nežv přírodě. Více se práší a je víc horko. A podobně jako v přírodě také žloutne tráva, hlína je rozpraskaná a usychají stromy. Doma v bytě si možná ani nevšimneme – vodu z kohoutku si můžeme kdykoliv natočit. Ale někdy se stává, že při suchu obecní či městský úřad zakáže brát pitnou vodu na napouštění bazénu nebo na zalévání zahrádky.
Komu sucho vadí?
Hodně jím trpí zvířata. Nejvíc ta, co žijí ve vodě – ryby, žáby a další obojživelníci nebo vodní hmyz. Když vysychají potoky a tůňky a klesá hladina vody v rybnících, řekách a přehradách, ubývá jim místo k životu. Rybám schází kyslík. Těm zvířatům, kteří se živí vodními živočichy, ubývá potravy. Sucho také ohrožuje všechny rostliny. Stromy žloutnou, shazují listí už v létě, někde usychají celé lesy. Sucho vadí i lidem, je míň úrody na polích a také nedostatek potravy pro hospodářská zvířata.
Proč vysázet remízky do pole?
Terka měla pole ve svahu a pěstovala na něm kukuřici. Mezi řádky kukuřice jsou velké mezery a v nich jen holá hlína. Když dlouho neprší, hlína ztvrdne, a když pak zaprší, voda poní sjede jako po skluzavce, nemůže se nikde vsáknout. Kdyby byl na poli proužek trávy s křovím a několika stromy – říkáme mu remízek – tak se o něj voda zastaví jako o zeď.
Při dešti se voda zachytává na listech stromů, keřů a trávy jako do sítě. Navíc, jak jsme četli v příběhu, stromy chytají vodu také do půdy. Jak to dělají? Kořeny a kořínky stromů, keřů, trávy a ostatních rostlin prorůstají půdou, takže je nakypřená a nadýchaná, jakoby provrtaná maličkatými dírkami a štěrbinkami, do kterých dešťová voda zateče a vsákne se. Takže ještě lepší by pro Terčino pole bylo, kdyby si ho udělala celé pruhované, tedy střídala pruhy kukuřice a remízky.
Co je to humus a co umí?
Humus vzniká v kompostu, kam se dávají zbytky rostlin zezahrady a třeba slupky od jablek a brambor. Žížaly, broucia další drobní živočichové je za několik měsíců přemění nahustou černou hlínu. A té se říká humus. Vzniká i v lese, tamje mrtvých zbytků rostlin hodně – spadlé větve, opadané listínebo uschlá tráva.
Humus je výborné hnojivo pro růst rostlin. A také umíperfektně chytat a držet vodu. Pomáhají tomu i drobníživočichové, kteří v něm žijí, provrtávají v něm chodbičky,a půdu tak provzdušňují.
Takže Terčině úrodě by také hodně pomohlo, kdyby bylv půdě na jejím poli dostatek humusu.
Jak zadržet vodu na zahradě?
Tyk měl na zahradě hodně stromů i dalších rostlin, a dokonce i jezírko. Na záhonech rostly různé plodiny, někdy i ve více patrech. Když není půda holá, ale celá porostlá rostlinami, voda se z ní míň vypařuje. Vyšší tráva lépe drží vláhu, nejvíc jí zůstává těsně nad hlínou. Proto pomůže,když nebudeme sekat trávu příliš často. Posečenou trávou sedá mulčovat, tedy zakrýt kusy holé půdy nebo místa kolem stromů. Zamulčovaná místa lépe drží vláhu. Jezírko a stromy ochlazují vzduch. A samozřejmě velmi pomůže sbírat dešťovou vodu.
Jak stromy ochlazují vzduch?
Stromy hodně pijí, protože jsou velké a potřebují hodně vody. Jsou to vlastně cisterny plné vody. Ale je jim často taky horko, proto se samy ochlazují tím, že ve velkém vypařují vodu z listů nebo z jehličí a „potí se“. My to nevidíme, ale poznáme to, když jsme v lese nebo na místě, kde je hodně stromů a keřů. Je tam příjemný chládek i ve velkém horku. Stromy vypařováním vody ochlazují nejen sebe, ale i nás lidi a všechna zvířata. A také dávají příjemný stín.
Co můžete udělat vy, děti?
Bojovat se suchem je opravdu hodně těžké a je to úkol hlavně pro dospělé. Ale i vy můžete šetřit vodou, vysadit strom, udělat zelenou střechu, zachytávat dešťovou vodu a zalévat s ní na zahradě. Nebo na zahradě vytvořit pítka proptáky a hmyz.
Pohádku si můžete přečíst také v polštině, angličtině a slovenštině.
Knihu Dobrodružství Toly, Poly a Rošťáka, ze které je i tento příběh, jsme vytvořili díky podpoře z Visegrádského fondu a spolupráci s organizacemi Fundacja CultureLab z Polska a DAPHNE – Inštitút aplikovanej ekológie ze Slovenska.