Konečně bylo léto. Tola, Pola a Rošťák se vypravili navštívit své kamarádky Janku, Julču a Jitku v jejich krásném králičím domově na venkově. Ta návštěva měla dobrý důvod. Tři sestry je totiž zavolaly na pomoc s objasněním něčeho velice podivného, co se u nich dělo.
Jejich rodiče však o záhadě nic nevěděli, takže když králičí maminka přicupitala na terasu a přinesla jim svačinu, celá šestice ztichla a předstírala, že obdivuje výhled na lány kukuřice, mrkve a zelí.
„Vidím, že se vám tu líbí,“ švitořila maminka vesele. „Kdysi dávno byla na našem pozemku jen divočina. Naprosto zanedbané louky plné trávy, bodláků a jiných divokých a beztak jedovatých rostlin a nepotřebných plevelů. Nikdo se o tohle místo nezajímal, našli se tu jen kobylky, brouci, komáři a jiná havěť,“ pokračovala a pobídla je, ať si vezmou z misky mrkev.
„Mami, nemluv takhle o hmyzu!“ přerušila ji Janka.
„Hmyz je přece velmi důležitý,“ navázala na ni Julča.
„A jíst pořád dokola jen mrkev, kukuřici nebo zelí, to i králíka omrzí,“ zamumlala si Jitka tiše pod fousky, aby to maminka neslyšela.
Měli byste vědět, že Janka a její dvě sestry patřily do Ekohlídky, stejně jako Pola, Tola a Rošťák. Věděli tedy, že hmyz nejsou jen otravní komáři a mouchy, ale že je to spousta druhů nenápadných pomocníků, bez kterých by příroda nefungovala.
„Ale, ale, nepřehánějte přece,“ pokrčila rameny maminka, která názor svých dcer rozhodně nesdílela. „Všichni sousedé si mysleli, že nám bude trvat věčnost, než zoráme a srovnáme tak velký kus půdy. Jeden z nich, ten zajíc, co bydlí hned vedle nás, dokonce tvrdil, že to snad ani není vůči přírodě přirozené! Ale on je ale beztak divný.“
„Představte si,“ ztišila maminka hlas, „že si ani neumí postavit pořádný dům a přespává jen v nějakém nepořádném pelechu v trávě. Popravdě si myslím,“ brblala dál nahlas, „že se tam u něj poslední dobou pořádají jen samé hlučné večírky, oslavy a koncerty. Vždycky ale hrají úplně falešně.“
Pak dál zasněně pokračovala ve vypravování: „Když jsme tento pozemek viděli poprvé, můj manžel hned věděl, že je to místo naprosto úžasné pro naši budoucí rodinu. Ani ne za rok stihl všechno poorat a srovnat. Vytrhal plevel, pohnojil pole a vyhubil všechny škůdce.“
„Mami!“ upozornily králičí sestry maminku na nevhodný slovník.
„No tak, buďte rády, že vás tady při posezení na terase nic nekouše,“ napomenula je maminka a pokračovala, kde skončila: „Zakrátko jsme měli tři krásná pole, pro každou z vás jedno. Mrkvové pro Janičku, kukuřičné pro Julinku a zelné pro Jitušku. Podívejte, využili jsme každičký kousek země. Váš tatínek nenechal ani nejmenší část ležet ladem.“
Jediný pohled na králičí sestry stačil Tole, Pole i Rošťákovi k tomu, aby si byli jisti, že maminčino bezmezné nadšení nesdílí. Když domluvila, láskyplně zamávala na tatínka, který zrovna končil se zaléváním polí. Svůj pozemek miloval a neustále o něj pečoval, okopával, plel a zaléval, aby byla úroda co největší.
„Najezte se a odpočiňte si. Zítra vám holky ukážou zbytek našeho pozemku. A všimla jsem si, že máte spolu nějaké tajnosti,“ smála se maminka a odešla poslouchat Beethovena. Králičí maminka totiž milovala klasickou hudbu. Kamarádi se navečeřeli a odešli do pokoje pro hosty. Polovinu noci mluvili o něčem velmi důležitém. Maminka a tatínek věděli, že jsou vzhůru, ale o čem si povídají, netušili. Další den vstala šestice brzy ráno, přestože měla víčka oteklá z nevyspání.
„Mami, jdeme na pole. Ukážeme Tole, Pole a Rošťákovi naše záhony. Vrátíme se na oběd.“
„Užijte si to,“ přikývla maminka.
Vyrazili na mrkvové pole a za chvilku se ocitli na místě, o kterém mluvili v noci.
„Stůjte a buďte zticha,“ zašeptala jedna ze sester. „Jsme na místě. A skrčte se, bude lepší, když nás neuvidí,“ dodala a všichni se ukryli v mrkvích.
Sotva sklonili hlavy, objevil se krásný barevný motýl. Byla to babočka admirál. Motýli jsou nejen krásní, ale i užiteční, sbírají nektar a přitom opylují květiny. Babočka, kterou pozorovali, se ale chovala poněkud zvláštně. Nahlas naříkala a mávala jakýmsi tenkým klacíkem, když poletovala z jedné mrkve na druhou.
„Co budu dělat? Co jen budu dělat? Nikdo tu není… prostě nikdo!“ rozhlížela se vpravo i vlevo a co chvíli opakovala: „Co budu dělat? Co jen budu dělat? Nikdo tu není!“
„Vidíte?“ řekla Julča něžně. „Tohle dělá už týden. Jmenuje se Rusalka. Dřív se chovala normálně, byla pracovitá a hledala květy, což není snadné, protože tatínek jich většinu vytrhá jako plevel. Možná na našich polích zabloudila. Je to pro nás velká událost, že přiletěla, moc dalšího hmyzu tu nemáme. Jenže pořád jen pláče. Vzlyká, naříká, opakuje pořád to samé dokola.“
„A ptaly jste se jí, co hledá?“ zeptala se Tola.
„No, neptaly. Ona neví, že tu jsme. Bály jsme se, že ji vystrašíme a ona odletí pryč,“ přiznaly sestry.
„Já myslím, že když někdo potřebuje pomoct, musíme mu ukázat, že jsme k pomoci připraveni, a ne se schovávat. Tak já se zeptám,“ řekla Tola a bez dalších řečí vyskočila zpoza mrkve.
„Ahoj Rusalko! Slyšela jsem tě plakat a říkala jsem si, že možná potřebuješ pomoc,“ řekla povzbudivě.
„Ach, ahoj!“ odpověděla Rusalka překvapeně. „Ty mi chceš pomoci?“
„Ano! A nejenom já, ale i celá Ekohlídka,“ ukázala Tola na všechny své kamarády, kteří pomalu vylézali z úkrytu.
„Ach, kočičko moje zlatá!“ vydechla Rusalka nadšeně a sedla si na Tolin čumák. „To je dobře, že jste tady! Možná mi pomůžete zachránit luční orchestr.“
„Orchestr? Rusalko, pověz nám, co se přihodilo,“ prosila králice Jitka.
„Ach… ano… no… jistě, jistě,“ Rusalka se zakoktala. „No co se stalo? Neštěstí! Opravdové neštěstí! Můj orchestr tu není. Nikdo nepřišel.“
„Ale jaký orchestr?“ nechápala Tola.
„Nevíte o něm nic?“ podivila se ta elegantní motýlí dáma. Když viděla nic netušící zvířecí pohledy, začala vysvětlovat.
„Je to tradice už po mnoho generací. Na začátku léta se všechen hmyzz okolí setkává na jedné louce a společně hrajeme Ódu na radost Ludwiga van Beethovena. Já pocházím z rodiny dirigentů. Moje maminka, moje babička, dokonce i moje prababička, všechny kdysi orchestr dirigovaly. Každý rok se koncert pořádá na jiném místě. Každý rok se sejde nová generace hmyzu.“
„Nová generace?“ hleděla na ni Tola nejistě.
„Víte, my babočky žijeme jen krátce, jeden rok. A mnozí další kolegové muzikanti žijí třeba jen pár měsíců nebo týdnů. Každý rok se tedy děti předchozích umělců sejdou, aby zachovaly tradici. Moje prapraprababička před lety vytvořila mapu okolních luk, kde se koncerty konají, a dirigent v ní vždycky označí místo pro příští rok. Každá generace tak ví přesně, kam má přijít. V den koncertu hrajeme na zvonečky, mátové listy i bodláky. Luční kobylky třou o sebe křídly, kudlanky hrají na housle a martináč hrušňový, náš největší motýl, usedne k harfě… Jenže letos na toto místo, které loni v mapě označila moje maminka, nikdo nedorazil. Nevím, co se stalo. Koncert má být už za týden a já jsem tu jediná.“
„Možná jen zapomněli. Nebo hledají něco k snědku a dorazí později,“ řekla Pola nejistě.
„Možná jsi to popletla ty a jsi na špatném místě,“ dodal Rošťák.
„Já?“
„Říkalas, že koncert se vždycky koná na louce, a já tady žádnou louku nevidím,“ rozhlížel se kolem sebe pes. „Nejsou tu žádné vlčí máky, chrpy, zvonky, kopretiny ani pampelišky. Dokonce ani tráva. Všude kolem jen pole s mrkví, kukuřicí a zelím, pole našich kamarádek.“
Babočka se zmateně rozhlédla. Teprve teď si toho všimla. Rošťák měl pravdu, louka, kterou na mapě vyznačila její prapraprababička, zmizela. Tu louku, která dává život nejrůznějším druhům trav, bylin a květin, poskytuje úkryt a domov
hmyzu a dalším zvířatům, tu někdo rozoral a srovnal, přeměnil ji na pole.
„Ach, já ubohá!“ lomila zoufale rukama. „Co jen budu dělat?“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Jak dostat orchestr na louku, která není? Tři sestry si najednou vzpomněly, že slýchávají zvláštní zvuky ze sousedova pozemku – možná je zbytek Rusalčina orchestru právě tam! Taky si ale uvědomily, že se jejich rodiče a soused zajíc moc nepřátelí, spíš naopak. Asi by je nepřivítal zrovna s otevřenou náručí. Proto se raději celá Ekohlídka rozhodla, že se půjde podívat na sousedův pozemek v noci a zkusí přijít na kloub tomu, co se tam vlastně děje. Rusalce nabídli, ať si zatím odpočine v králičím domě.
Šestice se tajně připravila na noční výpravu. Jenže tentokrát maminka zavřela dveře na terasu a oni museli tiše vylézt oknem. Kradmo se blížili k sousedovu plotu a brzo uslyšeli podivné zvuky. Když ale nakoukli přes plot, viděli jen pokojně se pasoucí a odpočívající stádečko ovcí a koz.
„To je divné,“ zabručel Rošťák, „že by ony?“
Přelezli plot a běželi se ovcí a koz zeptat.
„Ale neee, to my neee, my jsme tu jen na návštěvě-é,“ vysvětlovali jim klidně přežvýkavci, když zvedli hlavy od své pozdní večeře. „Všechny nás sem pozval zajíc Jožka. Má se tu prý konat velký koncert. Zatím to ale moc nevypadá,“ zavrtěli hlavou.
„No, koukněte sami!“ a ovce a kozy ukázaly směrem dál na louku.
Tam šestice konečně uviděla všechny členy orchestru. Snažili se nacvičovat, ale bez dirigentky Rusalky to znělo úplně falešně a nemělo to žádný rytmus. Hráči to sami slyšeli, i oni z toho byli zoufalí, přesto hráli dál a ještě urputněji. Rošťák, jako obvykle, nemohl tu smutnou podívanou snést. Rozběhl se k tomu příšernému zvuku, skočil rovnou mezi členy orchestru a zeptal se jich:
„Proč nacvičujete tady? Proč nejste na louce domluvené podle vaší mapy?“
Všichni na něj překvapeně hleděli: jak může někdo úplně cizí vědět o jejich vystoupení? Chvíli zůstali jen strnule zírat na členy Ekohlídky. Pak konečně vstala kudlanka Anička: „Nejdřív jsme hledali podle mapy, ale vyznačenou louku jsme nenašli. Byli jsme úplně zmatení. Všiml si nás ale zajíc Jožka a zajímal se, co tu děláme. Nabídl nám, že můžeme přijít na jeho pozemek, a ukázal nám svou louku plnou květin. Byli jsme tak šťastní, že jsme se sem přesunuli, tady je aspoň co jíst a kde bydlet! Ovšem, naši dirigentku jsme hledali a nenašli. Tak hrajeme aspoň tak a doufáme, že najde ona nás podle zvuku našich zkoušek.“
Králičí trio se stále schovávalo za Polou, Tolou a Rošťákem. Sestry nechtěly, aby je Jožka zahlédl, kdyby přišel, protože se trochu styděly. Ale líbilo se jim tu. A na šťavnatou trávu, která rostla všude okolo, se jim přímo sbíhaly sliny...
Zajíc Jožka se brzo skutečně objevil a hned si všiml Janky, Julči a Jitky. Viděl, že se nejspíš chystají utéct, a rychle na ně zavolal: „Jémine, zdravíčko, sousedky! Rád vás tu vidím! Nikam nechoďte.“
Janča, Julča a Jitka se zastavily, Jožku také pozdravily a pak se omluvily, že byly zprvu tak nezdvořilé. Zajíc jim nabídl pohoštění a zbytek noci si všichni i se členy orchestru společně povídali. Jožka králičím děvčatům vyprávěl: „Taky tady mám záhony s mrkví a zelím, ale kromě toho i barevnou voňavou louku s trávou a kytkami. Na všem si pochutnám. A pochutnají si i ostatní, na louce
je dost místa i potravy pro plno hmyzu. Já mám rád společnost. A když ke mně přijdou různí hosté, je jim tady snad taky dobře a mám je čím pohostit,“ ukázal na ovce a kozy, které souhlasně přikyvovaly. „Tráva roste opravdu rychle, ani ji všechnu nesním,“ vysvětloval dál, „tak ji občas pokosím a usuším na zimu.“
Sotva vyšlo slunce, přátelé přivedli odpočatou Rusalku. To bylo radosti a vítání s orchestrem! Hned vypukly horečné přípravy na koncert.
A králice se rozhodly promluvit se svými rodiči o tom, že by chtěly kousek louky i u nich. Ale jak to udělat? Pola dostala nápad: „Neříkaly jste, že má vaše maminka ráda klasickou hudbu?“ Všem třem se naráz rozsvítilo: „No jasně, pozveme naše rodiče taky na koncert a ukážeme jim, jak vypadá louka. Dvě mouchy jednou ranou.“
Konečně začal orchestr zkoušet. S dirigentem to hned znělo jinak, krásně a melodicky. Ekohlídka pomáhala vše přichystat, včetně pozvánky pro celé okolí a zvláštní pozvánky pro králičí manželský pár. Když bylo vše připraveno, sestry najednou přepadl strach. Jak to jejich rodiče přijmou? Naštěstí už neměly čas o tom přemýšlet, musely vítat všechny přicházející diváky. Během koncertu byla králičí maminka naprosto unesená krásnou hudbou. A tatínek? Ten byl uchvácen Jožkovou loukou! Po vystoupení spěchaly Janka, Julča a Jitka k rodičům. Viděly, že si už s Jožkou povídají. Táta králík se vyptával a vyptával a pomalu si uvědomoval, že s jeho pozemkem něco není v pořádku. Pak se ho Jožka zeptal přímo: „A co kdybyste si, sousede, nechal kousek louky vyrůst i u vás? Tedy promiňte, že se tak ptám. Já jsem totiž slyšel, že i králíci mají rádi trávu.“
Táta králík přiznal: „Asi jsem při všem tom budování, orání, okopávání a pletí úplně zapomněl, jak báječně voní a chutná šťavnatá tráva. Holky, co vy na to říkáte?“
Janka, Julča a Jitka mu skočily kolem krku: „No tati, my víme, že se o všechna ta pole staráš hlavně kvůli nám. Ale louka je to úplně nejlepší, co můžeš udělat! Pomůžeme ti!“
Jožka se usmál: „A prospěje to i vašim záhonům, věřte mi. Víc vám povím zase někdy příště.“
A co maminka? Ta hlavně doufala, že dostane pozvánku na koncert i příští rok. Janka, Julča a Jitka a spolu s nimi celá Ekohlídka byli úplně spokojení. Vždyť tahle jejich výprava nemohla dopadnout líp!
Jak vypadá a k čemu je dobrá pestrá louka? A co je biodiverzita?
Kde roste víc různých druhů květin, na poli, nebo na louce? A umíte si představit, že byste jedli celý život jen jeden druh
jídla? Navíc každý má rád něco jiného, je to tak?
Biodiverzita znamená rozmanitost života, tedy bohatství různých druhů rostlin a živočichů. A také rozmanitost různých míst na Zemi, takzvaných ekosystémů, jako jsou louka, rybník, les, tropická džungle nebo korálový útes v moři.
Louka je ekosystém s velkou biodiverzitou, plný různých druhů květin a hmyzu. Víte, že i hmyz má své chutě a určitým druhům chutnají třeba jen určité květiny? Na louce se spoustou různých druhů květin si vyberou. Často se jedná o druhy hmyzu velmi ohrožené. A ty druhy hmyzu, které nejsou potravně vázané na jeden druh rostliny, mají na louce velmi pestrý jídelníček. Dravý hmyz, hmyzožraví ptáci, ještěrky, žáby, netopýři, ježci a další savci pak koneckonců taky.
Oproti louce vypadá pole úplně jinak – představme si ho třeba plné zelí. Místům, kde pěstujeme jen jednu plodinu, říkám monokultura. Tam se třeba vylíhnou housenky motýla běláska zelného a mají na něm spoustu potravy. Housenek je spousta, pole je velké a housenek tak moc, že je ptáci nestačí všechny sezobat a bělásci se přemnoží. Pak jsou na poli místo zelí jen bělásci. Rovnováha je narušená.
Na pestré louce se žádný druh takto výrazně nepřemnoží. Každý druh, ať zvíře nebo rostlina, má své místo a všichni dohromady tvoří provázaný celek. A i nepatrní tvorové, kteří ovlivňují fungování svého ekosystému jen málo, mohou například odvrátit přírodní krize.
Pěstovat cokoliv v obrovské monokultuře, ať už jde o trávu, řepku, zelí nebo smrk, není od nás lidí příliš prozíravé, protože monokultury nejsou obvykle tak odolné proti nepříznivým podmínkám zvenčí (například smrkové monokultury špatně snášejí sucho a vichřici) a snáze v nich dojde k přemnožení některého druhu hmyzu nebo k rozvoji nemocí.
A aby toho ještě nebylo málo, malí hmyzí tvorové poskytují lidem a větším zvířatům svoje cenné služby: motýli patří k opylovačům rostlin. A bez opylení by lidem a zvířatům výrazně ubylo potravy. Více se o tom dočtete v příběhu o včelách samotářkách.
Co potřebuje motýl k životu?
Housenky motýla Rusalky z příběhu (babočka admirál) se živí jenom listy kopřiv, housenky modráska lesního zase jenom jetelem. Některé jiné druhy motýlů jsou méně vybíravé a stačí jim jakákoliv tráva nebo rostlina. Všechny housenky se občas potřebují vyhřát na sluníčku, tedy na vysokých rostlinách nebo na kousku holé hlíny. Protože toho za svůj život mnoho nenacestují, všechno to potřebují pěkně blízko sebe. Na louce to všechno najdou.
Když housenka dospěje, zakuklí se a vylíhne se motýl, který se živí sladkou šťávou (nektarem) z květů. Občas se potřebuje schovat, třeba když je vedro nebo fouká vítr. K tomu mu stačí jeden strom nebo pár keříků. I těmto požadavkům louka vyhovuje, pokud se o ni lidé dobře starají.
Sekat!
Některé květiny, třeba kopretiny, chrpy nebo vlčí máky, rostou na louce. Víte proč? Mají rády hodně slunce a to na
louce je. Kdybychom louky nesekali, přirozeně by zarostly trávou, která roste rychleji než květiny a časem je přeroste. Květiny by z louky zmizely kvůli nedostatku slunce. Svůj domov a potravu by tak ztratilo hodně živočichů, hlavně hmyzu, který je na květinách závislý. Proto je potřeba louky občas sekat a nenechat je zarůst trávou nebo po čase keři a stromy.
A jak sekat?
Představte si, že jste motýl a najednou vám posečou celou louku tak, že zůstane krátce střižené golfové hřiště. Najednou jste bez potravy a bez domova, nemáte se kde zakuklit. Pokud tedy chceme zachovat louku pestrou a plnou hmyzu, je nutné ji sekat postupně, ne celou naráz! Lze postupovat po pásech nebo mozaikovitě, tedy záměrně ponechávat neposečené ostrůvky. Tak zůstane vždy na části louky potrava a prostor pro rozmnožování živočichů. Housenky se stihnou zakuklit a z kukel vyletět motýli. Sekat stačí jednou až třikrát ročně, jinak květiny z louky vymizí a roste tam už jen tráva.
Zkuste to kosou! Na menších loukách, kde se to dá zvládnout. K louce a jejím obyvatelům je to šetrnější. Taky si můžete přizvat pár pomocníků. Víte, která zvířata ráda přirozeně spasou trávu nebo ohryžou keře? Ovce nebo kozy. Pomáhají nám hlavně spásat louky v těžko přístupných místech, třeba v prudkém kopci. Ale pozor, pokud na louce zůstanou dlouho nebo je jich tam moc, mohou ji rozdupat a květiny na ní pak také neporostou.
Co můžete dělat vy, děti?
I na malé zahrádce doma nebo ve školce si můžete vysít na kousek půdy semínka lučních rostlin (prodávají se v zahradnictví jako luční směs). Uděláte radost hmyzu i sobě.
Pohádku si můžete přečíst také v polštině, angličtině a slovenštině.
Knihu Dobrodružství Toly, Poly a Rošťáka, ze které je i tento příběh, jsme vytvořili díky podpoře z Visegrádského fondu a spolupráci s organizacemi Fundacja CultureLab z Polska a DAPHNE – Inštitút aplikovanej ekológie ze Slovenska.