Přišel podzim a Tolu, Polu a Rošťáka čekala plavba po Dunaji. Tolik toho slyšeli o té velké řece! Věděli, že je to jedna z největších evropských řek, nastudovali si, že protéká dokonce přes deset států. Svoji pouť začíná v Německu, pokračuje přes Rakousko, Slovensko, Maďarsko a končí až daleko v Rumunsku a na Ukrajině. Rošťák slyšel o překrásných národních parcích vinoucích se podél řeky, o malebných topolech a neobvyklém ptačím obyvatelstvu. O tom všem vyprávěl svým kamarádkám Tole a Pole tak dlouho, až je nalákal, aby s ním na říční výpravu vyrazily.
„Bude to nejlepší podzimní dobrodružství! O takovém se vám ani nesnilo!“ volal Rošťák v kapitánské čepici a postavil se ke kormidlu.
Tole a Pole se líbily neznámé divoké kraje, kde mohly vidět přírodu netknutou člověkem, a sjíždění Dunaje se jim zamlouvalo. K jednomu z takových krásných divokých míst měli společně doplout už během pár kilometrů. Dvě kamarádky stály na přídi a kochaly se nádherným výhledem. Zničehonic Rošťák prolomil poklidné ticho. Aniž by je varoval, prudce zrychlil. Loďka vyrazila vpřed a Tola málem spadla do vody.
„Ááá! Rošťáku! Blázníš?! Zpomal! Proč jedeš tak rychle?!“ zaječela vyděšeně.
„Jak to proč? Ty sama jsi křičela, ať přidám!“
„Já? Nic takového jsem neřekla. Přísahám!“
„Volala jsi na mě, slyšel jsem tě dobře!“
„Rozhodně ne!“ trvala na svém Tola.
Rošťák tedy zpomalil, ale neuběhla ani vteřina a znovu uslyšel: „Přidej! Přidej!“
„Tolo, to jsi ty?“ otáčel hlavou.
„Co? Já?“
„Zase jsi volala, ať přidám.“
Tola na Rošťáka udiveně koukala. Buď měl její kamarád halucinace, nebo si z ní utahoval. Zrovna chtěla něco říct, když všichni tři kamarádi uslyšeli to samé. Tentokrát to neznělo jako „přidej“, ale něco jako „pomoc“.
„Rošťáku, zastav! Stůj! Vypni motor. Já to taky slyšela,“ křikla Pola.
„Možná se někdo topí!“
Přátelé se rozhlíželi kolem a sledovali hladinu, ale neviděli nic neobvyklého. Už už to vzdávali, když se ozvalo další volání o pomoc.
„Pomoc, pomoc! Můžete mi pomoct?“
Všichni tři se natlačili dopředu na příď a uviděli velkou a velmi podivnou rybu. Vynořila se vedle člunu, měla ostrý čumák s vousy a místo úst jakousi rouru. Vypadala trochu jako dinosaurus, co plave ve vodě. No, možná ne jako dinosaurus, ale prazvláštní byla určitě.
„Haló, to ty voláš o pomoc?“ zeptala se Pola nejistě.
„Ano, já. Jsem ráda, že jste mě uslyšeli,“ usmála se ryba. „Jsem Sára, vyza Sára. Ztratila jsem se. Hledám své kamarády, už celé dva dny, a nemůžu je nikde najít.“
„A kdes je viděla naposledy?“ zeptala se Tola.
„Nedaleko přehrady Gabčíkovo.“
„A co tady vlastně děláte?“ zeptala se Tola.
„Pocházím z Černého moře, to je daleko odsud. Až za Maďarskem, Chorvatskem a Rumunskem. Připlavala jsem spolu s dalšími vyzami, abychom se vytřely a nakladly vajíčka, ze kterých se pak vylíhnou naše děti – malé vyzy. Vydaly jsme se na životní cestu, o jaké jsme dosud jen slýchávaly z vyprávění prarodičů.“
„Takže tys plavala tak daleko, abys měla děti? Nakladeš tu vajíčka a počkáš, až se vylíhnou?“ opakoval si nevěřícně spíš pro sebe Rošťák a pak dodal: „Dospělí většinou neopouští své domovy před narozením mláďat. A vyzy, vy jste plavaly přes půl Evropy?“
„Víš, s rybami je to různé,“ usmála se Sára. „My vyzy putujeme do řek kvůli vytření, jinak žijeme v moři. Většina plave jen do Rumunska, tam nakladou jikry a vrátí se domů do moře. Dál proti proudu je těžké se dostat. Lidé vybudovali na Dunaji velké přehrady a vodu v nich drží obrovské hráze, které my vyzy nedokážeme zdolat. Většina z nás se na tak nebezpečnou cestu nevydá. My jsme ale s kamarádkami toužily zkusit přesně to, co dělávaly naše maminky a babičky, plout daleko proti proudu Dunaje a naklást jikry až na Slovensku. Chtěly jsme překonat všechny přehrady na cestě. Slyšely jsme, že u nich bývají nějaké kanály, doufaly jsme, že proplaveme přes ně.“
„Hm, ale jestli říkáš, žes viděla své přátele ještě před přehradou, možná tam stále jsou. Bylas to prozkoumat tam?“ ptala se Pola uvážlivě.
„To je právě ten problém. Já se tam neumím vrátit!“ vzlykala Sára. „Jsem z nás nejmladší a nejmenší. Našla jsem úzký kanál, kterým se mi podařilo proplavat, a dostala jsem se na druhou stranu přehrady. Jenže je tam spousta kamenů a překážek a já se prostě už nedokážu vrátit po proudu zpátky. A moc se bojím o své přátele, jsou ještě mnohem větší než já a jestli do toho kanálu doplavou, uvíznou tam a zahynou.“
„Hm, to nezní vůbec dobře,“ řekli všichni tři naráz tiše.
Vzápětí se ale začali radit, co dělat. Nemůžou v tom přece Sáru nechat samotnou.
„Mám nápad!“ vykřikla nakonec Pola. „Co kdyby ses zpátky svezla s námi na lodi? Máme namířeno do Maďarska a přes přehradu Gabčíkovo pojedeme. Mají tam speciální průjezdy pro menší loďky a kajaky, jsou bezpečné pro cestu na druhou stranu. Co říkáš?“
„To je od vás moc hezké, ale já musím být pod vodou. U vás na palubě bych moc dlouho dýchat nevydržela,“ kroutila Sára smutně hlavou.
„Tak my nalijeme vodu do kabiny a ty do ní skočíš!“ vykřikla Tola energicky.
„Do kabiny?“ zíral Rošťák překvapeně. „Do naší kabiny na lodi?“
„Co se tak divíš? Honem! Zkus ji pořádně utěsnit! A my vezmeme kbelíky a nalijeme tam komínem vodu.“
Když Tola viděla, že kamarádi nejsou proti, vzala všechny kbelíky, co na lodi našla, přivázala k nim šňůru a s Polou začaly tahat vodu na palubu. Rošťák kabinu mezitím pořádně utěsnil. Tola s Polou pak lily vodu do kabiny, která se pomalu plnila. Všichni pracovali jak diví, až nakonec měli v kabině pro Sáru vody dost. Byli tak zaneprázdněni, že si vůbec nevšimli malé rybářské lodi,
která se k nim blížila. Stáli v ní dva buldoci a netvářili se obzvlášť přívětivě.
„Dobré ráno vespolek. Máte na lodi požár? Viděli jsme vás z dálky, jak nabíráte vodu,“ řekl jeden z nich a snažil se nahlédnout na palubu.
„Požár? Tady? Ne, ne,“ odpověděla Tola slušně. Už se nadechovala, že jim vysvětlí, oč jde, ale Pola do ní strčila a přehnaně nahlas vykřikla: „Umýváme palubu. Včera jsme ji zašpinili. To je vše. A co vás k nám vlastně přivádí?“ zeptala se a upřeně hleděla na velké háky připevněné na boku rybářské lodi.
„Plavíme se na druhou stranu přehrady. Naší známí nám dali tip, že se tady v okolí pohybují vyzy. Pravděpodobně obrovské. Takové dlouho nikdo neviděl. Snad budeme mít štěstí a nějaké ulovíme a prodáme. Jejich kaviár je velmi
cenný.“
„Nejsou vyzy ohrožené vyhynutím? Můžete je vůbec chytat?“ ptala se se zájmem Pola. Zaskočený buldok na ni pohlédl a mrzutě zavrčel.
„Jsi snad policajt? Starej se o své věci a nestrkej nos, kam nemáš. Jedeme, je čas,“ kývl na svého parťáka a odpluli směrem k hrázi.
Tři kamarádi napětím málem nedýchali a Sára se teprve po pár minutách odvážila znovu vykouknout z vody. Byla vystrašená k smrti.
„Ach ne! Jdou si pro moje přátele. Musíme je varovat!“ naříkala.
„Neboj se,“ ujišťoval ji Rošťák. „Rychle naskoč, vše je připraveno.“
Sára rychle mrskla ocasem a naskočila na palubu. Tola a Pola jí pomohly proklouznout do kabiny. Rošťák přidal plyn a ani ne za hodinu už přijížděli k přehradě.
Je potřeba říct, že přehrada byla skutečně obrovská. Pola na chvíli vyletěla do vzduchu, aby zjistila, jak vypadá migrační průplav, kudy Sára předtím proklouzla. Jak tušili, byl velký tak akorát pro malé ryby, ale obrovské vyzy neměly vůbec šanci se tudy protáhnout.
Rošťák si všiml rybářské lodi buldoků přímo před nimi. Zrovna zdolávali stejnou komoru jako oni. Kolem bylo naštěstí tolik lodí, že si jich buldoci vůbec nevšimli. Kamarádi se rozhodli rybáře sledovat. Co kdyby opravdu vyzy ulovili? Opatrně si udržovali dostatečný odstup, aby je buldoci nezahlédli. Po dvou kilometrech se rybářská loď zastavila. Rošťák rychle zaplul do rákosí, kde se ukryli a mohli je dobře sledovat. Buldoci začali vyhazovat velké rybářské sítě a připravovat dlouhé harpuny.
„Ach ne, chystají se lovit. Musíme něco udělat!“ vykřikla Tola. Pola na nic nečekala, vznesla se do vzduchu a za chvíli jim zmizela z očí. Když se vrátila, udýchaně jim hlásila: „Našla jsem hlídku říční policie. Už se sem blíží. Za pár minut by měli dorazit na pomoc.“
Zrovna v tu chvíli si Rošťák všiml, že se rybáři shlukli na jednom boku, celá loď se rozhoupala a začala se naklánět nalevo. Vypadalo to, že chytili do sítě velkou rybu.
„Než hlídka dorazí, bude pozdě. Chytili někoho z tvých přátel,“ řekl utrápeně, „loď se jim málem převrátila.“
„Pusťte mě ven, pomůžu jim!“ vykřikla Sára.
Trojice zvířat rychle vytáhla vyzu Sáru na palubu a ona sklouzla dolů do řeky a plavala směrem k pytlákům.
„Nakloňte tu loď!“ křičel za ní Rošťák. „Jestli jsou ostatní tví přátelé tak velcí, jak říkáš, rybáře to vystraší a odřežou sítě!“
Tola, Pola a Rošťák napjatě sledovali, co se stane. Znepokojovalo je, že nemůžou pomoct jinak. Za chvíli pozorovali, jak se loďka rybářů začíná houpat jako při velké bouři. Vpravo, vlevo, tam a zpátky. Kolem lodi se začaly vynořovat největší ryby, jaké kdy Rošťák viděl. Jenže pytláci se jich nebáli. Hlavně jeden z nich se nechtěl vzdát. Vzal harpunu a zamířil na nejbližší vyzu. Vypadalo to tak hrozivě, že tři kamarádi vystrašeně odvrátili zrak, když se náhle v dálce ozval megafon říční policie: „Pozor, pozor! Všichni vyjděte na palubu. Odložte harpunu. Míříte na přísně chráněný druh ryby. Opakuji, odložte harpunu.“ Buldoci byli zaskočení, stihli ale nenápadně odřezat rybářské sítě dřív, než k nim říční policie dorazila.
„My? Lovit? Kdepak! Ryby se shlukly kolem nás, my jsme se jen bránili…“ začali rybáři s výmluvami. Ale vysoké pokutě se nevyhnuli. Tola, Pola a Rošťák vypluli z rákosí a viděli, že jsou vyzy konečně v bezpečí. A tak mohli pokračovat v plavbě dál po proudu Dunaje. Večer, když zakotvili u břehu, Rošťák skočil do vody, aby se osvěžil. Najednou se voda zvířila. U mola, kde kotvili, se objevilo hejno vyz. Sára plavala až k Rošťákovi, nabrala ho a zvedla na loď.
„Páni, Sáro! To je skvělé, že ses ukázala. Tak jsi své přátele našla, viď? A jaké máte plány teď? Zůstanete, nebo se vrátíte do Černého moře?“
Z vody se vynořila velká vyza. Nejspíš ta nejstarší, rozhodně největší z nich, byla větší než loďka.
„Ty menší z nás se vrátí do moře. Ostatní zůstanou tady, někde mezi přehradami. Dokud lidé nepostaví větší a bezpečnější kanály, domů se nedostaneme.“
„Jéje, chudáčci,“ smutnila Tola. „Hned jak se vrátíme domů, zjistíme, co se dá dělat. Budeme za vás bojovat!“
„Jsme sice malí, ale můžeme přece lidi upozornit na to, jak hrozná je vaše situace. A děti mají skvělé nápady!“ zvolal Rošťák.
„My vyzy máme dlouhý život, někdy až dvě stě let. Budeme tedy čekat, s čím přijdete. Snad se dočkáme a jednoho dne budeme moci cestovat Dunajem jako naši předkové. Na shledanou.“
Vrátí se někdy obří vyzy také do našich řek?
Víte, že vyza je skutečná ryba, která stále žije v deltě Dunaje?
Také v příběhu o vyze Sáře bylo jejím domovem Černé moře. Tři kamarádi Tola, Pola a Rošťák ji ale potkali na Dunaji nedaleko Bratislavy na Slovensku, nesmírně daleko od jejího domova, asi 1800 km. V minulosti, asi před 400 lety, tady mohli lidé každý podzim pozorovat to neuvěřitelné divadlo, kdy stovky obrovských ryb táhly proti proudu.
Proč takhle cestují?
Rodina a přátelé vyzy Sáry patří k největším rybám na světě, do rodiny jeseterů. Na Zemi vyzy žily už v dobách dinosaurů. Dospělé mohou měřit přes 8 m, to je jako osm pětiletých dětí dohromady. Když tyto ryby dospějí do věku
patnácti let, mohou se stát rodiči. V Černém moři to ale nejde, vydávají se proto proti proudu řeky do míst, kde se vytřou a z jiker se vylíhnou mláďata. Překonávají někdy vzdálenost až 3600 km!
Vydávají se na tuto pouť – daleko proti proudu a pak zas zpátky do moře – jednou za tři až čtyři roky, na jaře nebo na podzim. Při své první cestě netuší, kam plavou, vědí pouze správný čas a směr – proti proudu silné řeky. Na cestě je čeká spousta překážek a nebezpečí.
Nebezpečí?
V příběhu se objevila velká přehrada Gabčíkovo. Jen díky tomu, že byla Sára malá, mohla přehradu překonat úzkým kanálem. Ve skutečnosti však tvoří přehrady jen různé přepady, jezy, plavební komory a vodní elektrárny, kde ryby uvíznou a zahynou. Potřebovaly by speciální kanály (rybí přechody, rybovody), kterými by se dostaly bezpečně na druhou stranu.
Když Sára přehradu zdolala, číhalo na ni další nebezpečí – pytláci. Vyzy velké byly totiž v minulosti loveny pomocí speciálních lovných plotů a sítí, umístěných v mělké vodě. Rybáři do nich ryby zahnali z hlubin řeky hlukem, boucháním a křikem. Lovili je kvůli kůži a velmi kvalitnímu masu do té míry, že se z vyzy stal ohrožený druh. Dnes má výjimečnou cenu především její kaviár (vajíčka, jikry) – jedno z nejdražších jídel světa. Proto jsou vyzy v současné době kriticky ohrožené. Nedokážou přežít, pokud se nepodaří bránit pytlákům v lovu a chránit jejich říční cesty i domov.
Aby mohli vědci lépe zkoumat důvody putování (migrace) vyz, mnohé z nich odchytili a označili. Mohli pak navrhnout způsoby, jak jim pomoci při plavbě proti proudu řeky i zpátky do moře. Toto jsou základní tři: 1. na různých místech vybudovat speciální kanály pro ryby, v případě vyz musí být dostatečně široké a hluboké; 2. přizpůsobit už existující části přehrady (například plavební komory); 3. připravit jiné (dočasné) řešení, jako například výlov a transport migrujících ryb.
Co můžete dělat vy, děti?
Například se zajímat o život v řece a jejím okolí. Můžete ji vyčistit od odpadků nebo upozornit, když někdo do řeky vypouští chemikálie.
A nezapomeňte: co je důležité pro ryby je důležité i pro lidi. Pouze zdravá řeka může být čistá, poskytovat domov nejrůznějším rybám a jiným živočichům, a například také zadržovat povodně.
Pohádku si můžete přečíst také v polštině, angličtině a slovenštině.
Knihu Dobrodružství Toly, Poly a Rošťáka, ze které je i tento příběh, jsme vytvořili díky podpoře z Visegrádského fondu a spolupráci s organizacemi Fundacja CultureLab z Polska a DAPHNE – Inštitút aplikovanej ekológie ze Slovenska.