Jednou večer byli Rošťák, Tola a Pola tak rozrušení, že skoro nemohli usnout. Druhý den je totiž čekala důležitá událost. Zvířata ze všech koutů světa svolala velké shromáždění, aby se poradila, co dělat, protože se jim poslední dobou žilo
na Zemi velmi těžce.
Brzo ráno Tola, Pola a Rošťák vyrazili na shromáždění a cestou potkali svého přítele soba Gerta z dalekého severu. Společně šli do velkého jednacího sálu a přitom nahlíželi do menších místností a viděli, že zvířata už sedí pospolu a živě si povídají. V sále se rozhlédli kolem sebe. Byla tam zvířata z různých koutů světa – nosorožec, želva, klokan, velbloud, tygr, rys, žirafa a dokonce mořské ryby ve speciálních kombinézách, aby mohly dýchat na souši.
Zacinkal zvoneček, sál se utišil, Pola všechny přivítala a pozvala na pódium prvního řečníka.
„Dobrý den, Polo, dobrý den vám všem! Jsem lední medvěd Nikodém a žiju u Severního pólu. Co bych vlastně měl říct?“ rozhlédl se váhavě po sále, pokrčil rameny a řekl smutně: „Vezmu to zkrátka. Pokud se na Zemi bude pořád oteplovat, já a moji přátelé umřeme.“
V sále to zašumělo a někdo zavolal: „Jak to?“
A tak medvěd začal vysvětlovat: „U nás v Arktidě je krásně, žiju na ledovcových pláních. Půl roku u nás sice nesvítí Slunce, ale to mi nevadí. Mám hustou srst a pod kůží tuk, a to mi pomáhá, aby mi nebyla zima. K jídlu nejradši lovím tuleně a mám na to bezvadnou taktiku. Oni plavou ve vodě, ale neumí v ní dýchat, takže se připlavají nadechnout k dírám v ledu. Tam já
číhám, a když se objeví, chytám je. Tak to my medvědi děláme odedávna. Teď se ale ledovce rozpouští, takže tuhle taktiku nemůžu použít. Samozřejmě, že umím dobře plavat, ale ulovit tuleně na volném moři skoro nejde, je to hodně, hodně těžké. Takový lov mě stojí hodně sil a často nic nechytím. A tak se bojím, že my lední medvědi umřeme hlady. Udělejme prosím něco, aby se už na Zemi neoteplovalo.“
Ke slovům Nikodéma se přidal i tygr Tom: „Bydlím sice v indické džungli daleko od Arktidy, žádný ledovec jsem nikdy neviděl, ale i tak poznám, že ledovce tají. Poznám to u nás v džungli u pobřeží podle stoupající hladiny moře. Voda zaplavuje můj domov a já se nemám kam schovat, protože všude jinde už je obsazeno, všude jsou lidé a jejich zvířata, vesnice, města nebo továrny.“
Jako další se ke slovu přihlásila želva Kareta a vydala se k řečnickému pultu. Ale jak známo, želvám vše trvá hodně hodně dlouho, Kareta šla úplně pomalu a stejně si svou řeč ještě chtěla pořádně promyslet.
Pola proto mezitím dala slovo vysoké žirafě Žofce.
„I nám žirafám v Africe se daří čím dál hůř. Dole na jihu to ještě jde, ale jinde v Africe hyneme, protože sucho a požáry ničí naši potravu a ubývá vody, takže nemáme co pít,“ vysvětlovala Žofka překvapeným posluchačům. Když domluvila, nesly se sálem rozhořčené hlasy.
Mezitím dorazila na pódium želva Kareta a zvolna promluvila: „Dobrý den, promiňte, ale i já se musím přidat k medvědovi Nikodémovi a tygrovi Tomovi. I mně vadí stoupající hladina moře. Zaplavuje pláž, kde mám ve zvyku zahrabávat do písku svoje vajíčka. Moje mláďata se kvůli tomu nevylíhnou. Já přitom uplavu v moři tisíce kilometrů z místa, kde žiju, na tu stejnou pláž, kde jsem se vylíhla já. Jinde vajíčka klást neumím.“
Všichni Karetu trpělivě vyslechli, po ní přicházela další zvířata a mluvila o svých trápeních: o nedostatku vody, vysychajících řekách, o suchu, kácení lesů a požárech nebo o stoupající hladině moří. Všichni v sále byli stále smutnější a smutnější.
Pak promluvil tuňák Tim, který připlaval z oceánu: „Dobrý den všem. Jsem tu proto, abych vám pověděl, jak se daří zvířatům v moři. Možná se budete divit, ale ani nám tyhle změny nevyhovují. Je nám tepleji, moc teplo, přímo horko, podobně jako vám na souši. Navíc je voda v oceánech kyselejší, skoro jako by vás naložili do octa. Voda je tak kyselá, že mým přátelům se rozpouštějí ulity, lastury a jiné schránky. Ryby alespoň můžou odplavat do chladnějších a míň kyselých míst v oceánu, ale co třeba koráli přilepení na skále? Hýbat se nemůžou a pomalu hynou.“
„Kam se teda máme všichni odstěhovat?“ zeptal se někdo.
Ticho v sále bylo tísnivé a na všechny padla bezmoc jako tlustá tmavá deka.
„Takhle to přece dál nemůžeme nechat!“ ozvalo se ze sálu. To vstal sob Gert a zamířil na pódium k řečnickému pultíku.
„Za to, že se na Zemi pořád otepluje, můžou lidé – jejich letadla a auta s výfukovými plyny, jejich čmoudící uhelné elektrárny, kácení pralesů a vůbec... Všichni to víme. I lidé už to vědí, ale nic s tím nedělají. Co kdybychom zkusili pozvat na naše shromáždění děti? Třeba budou chtít něco udělat ony. A víte co? Mám ještě lepší nápad. Rozejdeme se domů a najdeme děti, které budou naše starosti zajímat. A pak je vezmeme na výlet na místo, kde žijeme a kde se nám teď daří tak špatně, aby to všechno viděly na vlastní oči. A za týden se tu zase všichni sejdeme.“
Gertův nápad byl jednohlasně přijat a všichni se rozběhli, rozletěli a odplavali do svých domovů.
Medvěd Nikodém pozval děti na prohlídku bílých ledových plání Arktidy. Sedly si mu na hřbet, pevně se chytily jeho husté bílé srsti a on s nimi uháněl s větrem o závod tak, jak to lední medvědi umí. Když míjeli ostře řezané horské štíty, dětem se tajil dech. Zářily na nich snad všechny odstíny modré, od blankytné po tyrkysovou. Nebyly to hory opravdové, ale hory z ledu. A děti křičely nadšením, když s nimi Nikodém skákal z jedné ledové kry na druhou.
Po chvíli se zastavil, ukázal na volný oceán a povzdechl si: „Ještě loni sahal led až sem, ale teď roztál a je tu místo něj voda. Až roztaje všechen, nebudu už mít kde žít a neulovím už ani jednoho tuleně.“
Tygr Tom dětem ukázal divokou džungli, kde mezi liánami poskakovaly zvědavé opice a štěbetali pestrobarevní papoušci. Želva Kareta vzala děti na pláž s jemným pískem a azurovým mořem. Ale jen o kus dál bylo moře mastné a špinavé a místo ryb v něm plavaly odpadky.
Tuňák Tim půjčil dětem potápěčské vybavení a ponořil se s nimi hluboko pod hladinu oceánu. Proháněli se společně pod vodou, potkávali mečouny, žraloky, velryby a jiná mořská zvířata. Spatřili ale i hromady plovoucích plastových odpadků, igelitových tašek a taky mastné skvrny. Doplavali až k velkému korálovému útesu. A tam jako by se ocitli v lese, v podmořském lese z barevných korálů. Ty zářivě červené vypadaly jako stromy, jiné připomínaly růžové květáky, další talíře a jiné zase jelení paroží. Vlnily se tu tisíce pestrých chapadel mořských sasanek a mezi nimi se proháněly duhové ryby, zářivě fialové, oranžové, žluté, zelené a pruhované.
„Páni, to je úplné mořské safari!“ pomyslely si děti nadšeně. Pak je ale Tim zavedl k místu, kde nebyl žádný život, jen pusto a prázdno. Byl to les z mrtvých vybledlých korálů, nikde ani rybka.
Týden uběhl jako voda a zvířata se sešla znovu, tentokrát i s pozvanými hosty. Pola zahájila setkání: „Milé děti, vítám vás mezi námi. Viděly jste na vlastní oči, jak je na Zemi krásně, a viděly jste i to, co nás ohrožuje. Chcete nám pomoci?“
Vstala kudrnatá Linda: „To bychom rádi, ale jak můžeme ovlivnit oteplování Země a tání ledovců? Jsme přece ještě malí a tohle vážně nezvládneme.“
O slovo se přihlásil sob Gert a prohlásil: „Ne, ne, to není pravda. Nikdo není příliš malý na to, aby mohl něco změnit. Zemi nejvíc vadí plyny z výfuků letadel a aut a tepelných elektráren, které spalují uhlí. Proto se otepluje a tají ledovce. O tepelných elektrárnách si promluvte s rodiči, s tímhle vážně musí něco udělat hlavně dospělí. Ale co letadla a auta? A ty hromady plastů,
o kterých mluvil tygr Tom a tuňák Tim? Napadá vás něco, co by se s tím dalo dělat?“
Linda se zamyslela: „Místo auta můžeme jet třeba autobusem, na kole, nebo jít pěšky. A taky na výlet a na prázdniny jet vlakem.“
A pak už děti nápady jen sršely.
„Můžeme šetřit elektřinou, budeme po sobě vždycky zhasínat, namontujeme úsporné žárovky.“
„Co třeba vysázet stromy?“
„Nebudeme chtít stále nové hračky, hlavně ty z plastu. Nějaké si můžeme sami vyrobit.“
„Já si pořídím látkovou tašku a nebudu používat plastové sáčky. Beztak se hned roztrhají.“
„Jo, a limonády v kelímcích a plastových lahvích už nebudu po mámě chtít.“
„A vůbec, co další obaly? Místo sladkostí z obchodu si něco upečeme doma.“
„A budeme jíst víc ovoce, které roste u nás, ať k nám nemusí cestovat z velké dálky, to Zemi taky uleví.“
„Já si dám do pokojíčku na stěnu fotky vás všech zvířat, abych vás pořád měla na očích. Třeba ráno, když se mi nebude chtít vstávat – abychom pak kvůli tomu nemuseli jet do školky autem.“
Napadá vás ještě něco? Určitě na něco přijdete.
Jak se mění klima? A můžeme na tom něco změnit?
Víte, že slova soba Gerta jsou inspirována slovy skutečnými, která řekla Greta Thunberg?
Greta pochází ze Švédska a má 16 let. Když jí bylo patnáct, začala pravidelně každý pátek chodit před švédský parlament
vybízet politiky, a postupně také děti a mládež z celého světa, aby začali více chránit naši planetu.
Opravdu dochází ke klimatickým změnám?
Bohužel ano. Celá Země se otepluje, předpokládá se, že do roku 2050 stoupne teplota o 2 °C, do konce století pak
o 3 nebo 4 °C. To má za následek například tání ledovců v Grónsku a v Antarktidě. Kvůli tajícím ledovcům se zvyšuje
hladina moře (předpokládá se, že vzroste o dva až tři metry). Některé ostrovy nebo části pobřeží, včetně velkých
měst, tak za pár desítek let přestanou existovat (v příběhu o tom mluvili lední medvěd, tygr a želva).
Tání ledovců ovlivňuje také mořské proudy, včetně Golfského. Golfský proud například zmírňuje zimy na celém západním pobřeží Evropy. Již zeslábl o 15 %. Dalších příkladů z celého světa najdeme celou řadu.
Pevnina se otepluje ještě mnohem více než oceán, teplotní rekordy na mnoha místech světa jsou překonávány
a naměřené teploty rostou. Zároveň některé oblasti už teď trápí extrémní sucho. I v Evropě začíná chybět voda, protože
prší stále méně, a když už prší, tak ve formě přívalových dešťů (o tom mluvili i myš a hlemýžď v příběhu Hledá se voda!). V důsledku vln veder a sucha usychají rostliny i stromy. Ubývá potravy pro lidi a zvířata (o tom mluvila žirafa). Změny počasí jsou náhlé a častěji například řádí silné vichřice doprovázené lijáky. Ani roční období u nás ve střední Evropě nejsou jako kdysi – jaro s dostatkem vody, léto teplé a zima studená a plná sněhu už jsou minulostí. Změny se odehrávají všude okolo nás, přestože z kohoutku nám (zatím) voda teče a v obchodě si kdykoliv můžeme koupit jakékoliv jídlo.
Co přesně způsobuje klimatické změny?
Jsou za nimi lidé a nadměrné vypouštění tzv. skleníkových plynů do vzduchu. Problém způsobuje především plyn oxid uhličitý, který se uvolňuje při spalování uhlí, ropy, benzínu a zemního plynu. Tato tzv. fosilní paliva jsou v obrovském množství spalována v průmyslu, při výrobě elektřiny v uhelných elektrárnách a v dopravě. Takto vzniklý oxid uhličitý se ve vzduchu hromadí a nadměrně zadržuje na Zemi teplo pocházející ze Slunce. Toto přebytečné teplo by se jinak vyzářilo do vesmíru.
Můžeme něco změnit?
Klimatické změny se dějí velmi rychle a problém je to opravdu velký. Řešit ho musí hlavně dospělí, tedy my, učitelé nebo rodiče. Jako jednotlivci mohou změnit své chování (např. přestanou úplně jezdit autem) – což je sice důležité, ale klimatické změny jen tím zastavit nedokážou. Celé státy se musí snažit a udělat pro to opravdu všechno. Je nutné úplně přestat těžit a spalovat fosilní paliva. Změny proto musí být politické – politici rozhodnou, že se uzavřou tepelné elektrárny a elektřina se bude vyrábět např. ze slunečního záření nebo pomocí větru. Těmito způsoby umíme už elektřinu vyrábět stále účinněji a levněji. Ale lidé to od politiků musí chtít, podporovat je v těchto rozhodnutích a také přesvědčovat další lidi kolem sebe, aby to po politicích vyžadovali.Greta Thunberg začala politiky přesvědčovat sama a dnes se k ní přidává mládež na celém světě.
Je skoro jisté, že změny klimatu jsou už teď tak velké, že se život na Planetě v blízké budoucnosti velmi promění. Avšak
nepropadejme beznaději. Očekávané změny berme jako velkou výzvu a úkol, jak se s těmito změnami vypořádat prostřednictvím tzv. adaptačních strategií – přizpůsobováním se změněným podmínkám a aktivní ochranou přírody, půdy a vody.
Co můžete ovlivnit vy, děti?
Když začnete šetřit vodou, například si při čištění zubů vypláchnete ústa vodou z kelímku a nebudete stát u tekoucího kohoutku, za měsíc ušetříte vanu plnou vody!
Doma můžete i šetřit elektřinou, zhasínat v pokoji, kde nejste, používat úsporné žárovky, být skromnější v přáních
posílaných Ježíškovi, neplýtvat jídlem, nepřetápět, šetřit vodou, obejít se bez napuštěného bazénu, využívat dešťovou
vodu, v obdobích sucha nezalévat jen květiny, ale i stromy, nebo třeba přesvědčovat tatínky, že sekat trávník častěji než
třikrát ročně nemá smysl.
Jistě i vás samotné napadnou další způsoby, jak Zemi ulehčit od další trochy oxidu uhličitého. Vězte, že nikdo není
příliš malý na to, aby mohl změnit něco k lepšímu – u vás doma nebo ve školce.
Pohádku si můžete přečíst také v polštině, angličtině a slovenštině.
Knihu Dobrodružství Toly, Poly a Rošťáka, ze které je i tento příběh, jsme vytvořili díky podpoře z Visegrádského fondu a spolupráci s organizacemi Fundacja CultureLab z Polska a DAPHNE – Inštitút aplikovanej ekológie ze Slovenska.